Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Horáček (* 1934  †︎ 2024)

Pověsili jsme Leninovi na záda ruksak

  • narodil se 2. dubna 1934 v Mladé Boleslavi

  • vyrůstal v nedaleké vesnici Strašnov

  • roku 1949 nastoupil do učení do Škodovky

  • roku 1953 absolvoval půlroční brigádu na stavbě Nové huti Klementa Gottwalda

  • v důsledku měnové reformy přišel o vydělané peníze

  • v roce 1956 mu prodloužili vojenskou službu kvůli maďarskému povstání

  • od 21. srpna 1968 držen tři dny v kasárnách během okupace Československa

  • zapojil se do protiokupačních protestů

  • na jaře 1969 se účastnil nepokojů po vítězství československých hokejistů nad mužstvem SSSR

  • během prověrek byl vyloučen z komunistické strany

  • pracoval jako mechanik závodních vozů a později v prodejním oddělení Škody Mladá Boleslav

  • zemřel 29. března 2024

Jaroslav Horáček celý svůj profesní život spojil s mladoboleslavskou automobilkou Škoda a v Mladé Boleslavi také prožil všechny dějinné zvraty druhé poloviny dvacátého století. Narodil se v Mladé Boleslavi 2. dubna 1934 a vyrůstal v nedaleké vesnici Strašnov, kde jeho rodiče vlastnili malé zemědělské hospodářství. Otec se živil jako zedník, maminka byla v domácnosti. Jaroslav jako nejstarší ze tří bratrů musel doma v hospodářství často pomáhat. 

Po dokončení obecné školy roku 1944 začal chodit na měšťanku v Mladé Boleslavi. Osm kilometrů do města zdolával buď pěšky, anebo jezdil vlakem z dva kilometry vzdálené Nepřevázky. Ke konci války se místo vyučování často měnilo, když budovy ve městě využívala německá armáda. Jaroslav Horáček vzpomíná, že jeho tatínek poslouchal za války zahraniční rozhlas, ale jinak se život rodiny nijak dramaticky nezměnil.

Najednou začala létat letadla

Jako jedenáctiletý byl Jaroslav Horáček 9. května 1945 svědkem bombardování Mladé Boleslavi sovětskou armádou. Jeho cílem byla německá vojska prchající po kapitulaci Německa do amerického zajetí, přitom však zahynulo i na 150 českých obyvatel Mladé Boleslavi. „Ten den okolo desáté dopoledne jsme byli s rodiči venku. Byli tam i sousedé, debatovalo se, protože už se najisto vědělo, že je konec války,“ vzpomíná Jaroslav Horáček. „Najednou začala létat letadla. Přilétala směrem od Turnova. Něco se z nich začalo sypat a za chvilku to začalo bouchat.“ Malý Jaroslav a jeho rodiče a sousedé nebyli ve Strašnově v přímém ohrožení, odpoledne se ale Jaroslav s otcem vydali do míst, jež byla bombardováním těžce zasažena. Na kole dojeli do Zámostí, Krnska a Pískové Lhoty, kde viděli mnoho mrtvých těl i kráterů po shozených pumách. 

V následujících dnech se Jaroslav s otcem vydali do Mladé Boleslavi. Nad městem se podle něj stále ještě vznášel dým z požáru ve Škodovce. „Jeli jsme nahoru na Hejtmanku a odtamtud z kopce dolů. Chtěli jsme se dostat do Ptácké ulice, kde bomba zasáhla autobus plný německých civilistů, ale tam nebylo možné vjet. Vrak autobusu jsem viděl až o několik dnů později,“ popisuje. Dostali se do historického centra města, kde bylo mnoho mrtvých těl i zasažených budov. 

Velkým zážitkem pro Jaroslava byla také vyjížďka se sovětskými vojáky, kteří dorazili do Strašnova. Babička s matkou je pohostily a vojáci jim nabídli, že je vezmou na vyjížďku automobilem. Jaroslav se tak s nimi dostal až do sedm kilometrů vzdálených Dobrovic. „Tam byli ještě v sokolovně nějací Němci, tak na ně vtrhli. Nějaká rána tam padla.“ Rodina se tak do Strašnova vracela po svých. 

Raději jsme všechny peníze propili

Po dokončení měšťanky se Jaroslav Horáček vyučil automechanikem ve Škodovce. Pracoval na montážní lince, kde se na podvozky aut nasazovaly karosérie. 

Práce ho bavila, na jeho rodinu však dopadly důsledky komunistického převratu, když jeho rodičům sebrali jejich malé hospodářství ve Strašnově. „Maminka potom pracovala v živočišné výrobě v JZD. Chodila do kravína krmit a dojit. Nemohla se s tím srovnat, od mládí byla zvyklá hospodařit v malém a starat se o domácnost,“ konstatuje Jaroslav Horáček. 

Začátkem roku 1953 se vydal na několikaměsíční brigádu v Ostravě-Kunčicích, kde pracoval na stavbě Nové huti Klementa Gottwalda. Práce byla sice zcela nekvalifikovaná – jednalo se většinou o házení lopatou –, ale výdělek byl velmi slušný. Jaroslav se těšil, že si našetří na motorku. Dopadlo to ale jinak: na přelomu května a června 1953 byla v Československu provedena měnová reforma. Přestože ještě v pátek 29. května prezident Zápotocký v rozhlase ujišťoval, že „měna“ se nechystá, již následujícího dne se obyvatelé dozvěděli opak. Veškerá hotovost i bankovní vklady nad nízko stanovený limit se přepočítávaly ve velmi nevýhodném poměru, takže střadatelé přišli o většinu svých úspor. „Ten večer my všichni chlapi, co jsme byli v Ostravě na těch svobodárnách, jsme všechno utratili, propili,“ konstatuje Jaroslav Horáček. Měnová reforma i na něj měla velmi demoralizující vliv, když přišel o své peníze, za které si plánoval koupit motorku. Jakmile to bylo možné, vrátil se do Škodovky. 

Vstup do strany, dostaneš byt

V roce 1954 nastoupil Jaroslav Horáček na základní vojenskou službu v Hradci Králové. Působil tady jako řidič autobusu, vozil vojenskou kapelu, fotbalové fanoušky i cvičence na spartakiádě. Veselé zážitky z vojny dostaly poněkud temnější nádech na samém konci, v září 1956. Jaroslav měl být už propuštěn domů, ale kvůli tehdejším událostem v Maďarsku musel on i ostatní vojáci základní služby zůstat na vojně o tři měsíce déle. Každým dnem čekali, že je pošlou do Maďarska zasahovat proti povstalcům. 

K tomu ale nakonec nedošlo, a když se Jaroslav před Vánoci 1956 vrátil z vojny, začal žít se svou novou rodinou. Jeho novomanželka Věra, za svobodna Huptychová, už v té době čekala jejich dceru Ivanu. Společně bydleli v Kosmonosích u Věřiných rodičů, kteří pracovali jako ošetřovatelé v tamější psychiatrické léčebně. 

Jaroslav měl samozřejmě ve Škodovce podanou žádost o byt, ta ale celá léta ležela v příslušné kanceláři nepovšimnuta. „Kamarád mi poradil, ať vstoupím do strany, že dostanu byt přednostně. Řeknu to otevřeně: žádné stranické přesvědčení jsem neměl, vstoupil jsem tam jen kvůli bytu,“ říká Jaroslav Horáček. Přihlášku do KSČ si podal v roce 1961, o dva roky později se jeho rodina, nyní již se dvěma dcerami, stěhovala do přiděleného bytu. 

On sám v té době přešel do oddělení, kde se zkoušely nové motory, a později do soutěžního oddělení, kde se montovaly závodní vozy. Jezdci za Škodu Mladou Boleslav v té době startovali nejvíce na závodech v NDR a v Polsku, občas ale také ve Velké Británii. Jaroslav Horáček tam někdy jako mechanik mohl vyjet s nimi. 

Ať se sbalí a jde domů

V době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy byl Jaroslav Horáček na vojenském cvičení, které probíhalo přímo v Mladé Boleslavi. Když 21. srpna 1968 ráno přišel do Žižkových kasáren, budova byla zavřená. Dostal se sice dovnitř, ale po dobu následujících tří dnů je sovětští vojáci nepouštěli ven. Nechtěli k nim pustit ani dodávku jídel z vojenské kuchyně, Jaroslavovi proto tajně přivážela jídlo manželka: „V přízemí byla nepoužívaná kuchyň. Tam jsme roztáhli mříže heverem, aby se dal prostrčit kastrol,“ vzpomíná Jaroslav Horáček. 

V následujících dnech se Jaroslav Horáček podílel na recesi, která pro něj osobně měla vážné následky. Na náměstí, v místech, kam viděl přímo z okna svého bytu, stála socha V. I. Lenina. „Nevím, kdo ten nápad dostal, bylo nás víc. Nejdříve jsme chtěli sochu strhnout, ale to se nepovedlo,“ říká Jaroslav Horáček. Potom si z nedaleké truhlářské dílny vypůjčili žebřík, vylezli k soše a pověsili jí na záda batoh. Symbolicky tím chtěli naznačit, že Rusové se mají sbalit a jít domů. 

Během nadcházející normalizace byl za to Jaroslav Horáček vyloučen z KSČ, pracovní výjezdy do zahraničí už nadále nepřipadaly v úvahu. Uvádí dokonce, že vždy v době každého nadcházejícího výročí okupace jej sledovala policie: „Policajti chodili až před dveře, na chodbě zazvonili a ptali se, jestli jsem doma.“ 

Další rebelie, které se Jaroslav Horáček účastnil, byla spojena s vítězstvím československých hokejistů nad SSSR na konci března 1969. „Šlo se průvodem před kasárna, skandovalo se, vlajky se nesly. Oni vyjeli ven v obrněném voze. Potom jsme stáli před hospodou Na rozvoji a nějaký Rus na nás z druhého patra střelil světlici. Naštěstí nikoho netrefil. Opodál byla hromada dlažebních kostek. Běželi jsme pro ně a už to začalo lítat. Začali jsme házet šutry do oken kasáren. Co jiného jsme mohli dělat,“ popisuje událost Jaroslav Horáček. 

Lidé přespávali před autosalonem

V sedmdesátých letech i nadále pracoval v soutěžním oddělení Škodovky, jejíž auta závodila například i na rallye Monte Carlo. Později, v roce 1978, směl na tři měsíce vyjet do Velké Británie, když auta Škoda měla závadu benzínové pumpy a bylo nutno všechny vyvezené vozy zkontrolovat. Pracoval také jako mechanik norského závodníka Johna Hauglanda. 

Později v osmdesátých letech pracoval Jaroslav Horáček v prodejním oddělení a byl u toho, když se v roce 1988 začaly prodávat automobily Favorit. „Favorit stál okolo osmdesáti tisíc. Zájem o něj byl velký, protože to bylo něco nového. Před prodejnou v Mladé Boleslavi se tvořily velké fronty, přijížděli lidé nejen z Boleslavi, ale z celé republiky. Nebylo možné to zvládnout. Dokonce přespávali v autokempu Kosmonosy a dělali si seznamy, kdo bude jako první na zápis. Všechny jsme uspokojit nemohli, mohli jsme prodat jen dvacet pět vozů za den a fronta několika set lidí se vinula okolo celého autosalonu.“

Listopad 1989 prožíval Jaroslav Horáček „celkem s radostí, že se něco děje“. Účastnil se generální stávky a některých demonstrací. Krátce potom z balkónu svého bytu s uspokojením sledoval odstranění sochy V. I. Lenina, které kdysi sám věšel na záda ruksak. Jeho život se však nijak zásadně nezměnil, nadále pracoval ve Škodovce, i poté, co se stala součástí koncernu Volkswagen, a roku 1994 odešel do důchodu. 

„Současná doba je pro fabriku zlá. Ty elektrické auťáky, to není dobrý trend,“ konstatuje závěrem. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV