Vladimír Hokr

* 1976

  • „Co se týče hranice, věděli jsme, že do určitého směru se může, a do druhého se nemůže. To, že babička byla z Údolí, táta z Olešnice, tak to byly ty směry do vnitrozemí. Já jsem se vlastně směrem ke státní hranici nijak moc nedostával. Vnímám to, že jsme potom byli na městských rybnících, že jsme tam měli v devadesátém roce v červnu rozlučkový večírek jako osmáci. Tam já jsem se poprvé dostal do těchto lokalit, které jsou pět set metrů, maximálně jeden kilometr od hranice. Pak jsme samozřejmě vnímali to Veveří, ale v tu dobu jsem to nevnímal, že je to vlastně vesnice, ze které zbyla jen škola, kde byl ten tábor.“

  • „Já si myslím, že ta propaganda, že byla nastavená tak, že jak to bylo permanentní a bylo to vlastně všude vedle nás, tak jsme to nevnímaly. Hlavně jsme jako děti neměly s čím si to porovnat. Prostě braly jsme to jako nějaký zdroj informací, někdo ho prostě nasál víc, někdo míň. Pamatuji si, co byly věci, které jsme měly jako děti. Byly to mírové slavnosti, které se odehrávaly tady na Hradech, mamina jako vedoucí kultury to organizovala. My jsme samozřejmě vnímaly, že tam na začátku někdo mluví do mikrofonu a cosi říká, ale my jsme se těšily na ty zpěváky, zpěváčky, na to, že tam byly nějaké soutěže, stánky. Mohl bych mluvit o Prvním máji, člověk si pamatuje některé ty lidi, jak stáli na tom pódiu, jak jeli s tím kaprem: ‚Rybáři zdraví 1. máj‘ a všechny tyhle věci, to se samozřejmě muselo, ale nebylo to nic, co by bylo nějak hypernásilné, prostě jsme to braly jako aktivitu. Možná jsme si ani neuvědomily, my jako děti určitě ne, co to má za význam.“

  • „My jsme dojeli do Weitry, z Weitry jsme jeli do Harbachu, z Harbachu jsme vyjeli na Mandelstein. A tam, z té vyhlídky, která je dneska vyhlášeným turistickým místem, tak jsme se koukli jakoby zpátky. A tam jsem viděl prvně to místo, o kterém jsem i v době školní docházky samozřejmě věděl, protože na tom Mandelsteinu se konají a konaly vždycky srazy odsunutých, já nechci říkat sudetských Němců, protože nemám to označení moc rád, tam se prostě ti lidé, kteří měli vazby k tomuto regionu, scházeli. A to si pamatuji, že nám v té škole a celkově valili do hlavy: ,Tam nahoře ty ohně, které plápolají, tak to jsou ti Němci, to jsou ti zlí, to jsou ti, kteří zavinili válku, a ti tam vykřikují: My se vrátíme!‘ A vytvářel se jakýsi pocit strachu. To bylo zvláštní, že na tohle místo my jsme se dojeli podívat. Pak jsme se museli stejnou cestou přes tu Weitru vrátit domů. Přijeli jsme vymrzlí. A vím, že to byl jeden z těch momentů, kdy ten táta byl strašně šťastný, že jsme se tam dostali. I jsem vnímal tu obavu, že se to zase zavře a že tam nebudeme moct. Tak vím, že si tohle ten táta užíval.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nové Hrady, 13.08.2020

    (audio)
    délka: 02:33:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Abychom již nikdy nekoukali přes hranici jako k nepříteli

Vladimír Hokr (2018)
Vladimír Hokr (2018)
zdroj: https://masopust-nove-hrady.webnode.cz/

Vladimír Hokr se narodil 13. června 1976 v Českých Budějovicích. Od dětství žil v Nových Hradech, v blízkosti pohraničního pásma a železné opony. Po absolvování Gymnázia Jana Valeriána Jirsíka v Českých Budějovicích vystudoval učitelství historie a francouzštiny na pedagogické fakultě tamtéž. Krátce vyučoval francouzský jazyk, poté se živil jako průvodce a delegát v cestovní agentuře. V roce 2002 úspěšně kandidoval do zastupitelstva Nových Hradů, kde od roku 2006 vykonával funkci starosty. V roce 2020 žil Vladimír Hokr s manželkou Ivanou a třemi potomky v Nových Hradech.