Anna Hojerová

* 1933

  • „Víme dneska všichni, že všechno to byly opravdu monstrprocesy. Jejich výslechy byly ten skopulamin, což byly injekce, který jim dávali, aby řekli, co chtějí. Nemyslím ty odsouzený, ty, co je vyslýchali. Jinak taky měla zlomený žebro po výslechu. To byly skutečně monstrprocesy. Ona byla aktivní ženská. Vůbec aktivní. Ona byla typ ženy ne pro domácnost, ale pro veřejnost.“

  • „Sem přišli hodně Řeci a navezli sem ukradený děti a my jsme v tý škole vůbec nevěděli, nesměli jsme vědět, jak se jmenujou. Jenom jsme věděli křestní jméno, a jinak jsme nic nevěděli. A teď do Ústí přišel posudek tady místní, ne, počkej, to říkám špatně, ministerstva školství. A ministerstvo školství dalo příkaz. Okamžitě jsem končila. ,Že takovej živel politickej a ještě řecký děti.‘ Já šla na hodinu ze školy. Tím jsem skončila. Už jsem se nikdy do školy nedostala.“

  • „Před okupací jsme byli na táboře a vlastně jsme se vrátili domů a asi za tři neděle byl 21. srpen. Tak 21. srpna nás volal vedoucí střediska z Dobřichovic, ráno, asi v půl čtvrtý, že jsme okupovaný. Tak manžel tenkrát pracoval v Mikrotechně v Modřanech. Dělal předsedu ROH, tak jel honem do práce a něco tam schovávali a říkal, že to byl hroznej pocit, když na balkon byl natočenej tank.“

  • „A v roce ’70, to už jsme věděli, že je konec. To už jsme věděli, že to nejde, že nejsme schopni přejít na ty požadavky, který se začaly klást. Tak jsme dělali tábor už s vědomím, že je to poslední. Tak jsme vzali tenkrát všecky děti, všecky děti, co se nám hlásily, ačkoliv v minulosti přeci jenom, když jsme věděli, že to dítě je naprosto nějak neschopný, mimo, že ho nezvládneme, tak se nebralo. To jsme vzali všechno, takže tábor měl sto osm lidí. To bylo na Šumavě. To zas jeden z činovníků tam měl na Lipně zase známýho lesníka, tak nám tam umožnili kousek pod Volarama, prostě u Teplé Vltavy to bylo. Tak tam jsme měli mamutí tábor, ale kouzelnej, snad proto, že to byl poslední. A po táboře jsme udělali setkání tady v restauraci, v sále, pohoštění. Utratily se všechny peníze, co jsme měli na kontě, za to pohoštění a oficiálně jsme se tam se všema rozloučili.“

  • „Teďko, když jsme otvírali tady knihovnu, tak jsem zrovna na něj vzpomínala tam jako pamětnice, protože on mě naučil číst knihy. To je marný, ať už byl jakýkoliv, to v tomto ohledu na něj vzpomínám, ale přitom mu nemůžu zapomenout, že on... Loganova maminka pracovala v rodičovském sdružení, protože pracovala ve všem možným, proto taky pracovala, až se dostala do kriminálu. Logan se na něj obracel, protože jemu bylo šestnáct, když maminku zavřeli, a tady byla jenom babička a dědeček, tak hledal nějakou pomoc někoho známýho. A chodil mu leccos, když potřeboval pomoct. Tak mu tam leccos řekl ze svých názorů a on to potom použil proti němu, což teda jako charakterově odpovídá tomu, že nikdy neudělal slib, a mohl být jakkoliv vynikající, když nebyl vynikající člověk.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Všenory, 22.09.2011

    (audio)
    délka: 01:42:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já uznávám dvě desatera, desatero skautské a desatero Boží

Paní Anna Hojerová, skautskou přezdívkou Akéla, se narodila v roce 1933 v Horních Mokropsech v rodině zdejšího starosty. Zde také prožila své dětství i dospívání a v blízkosti svého rodiště, ve Všenorech, také celý zbytek života. V roce 1946 vstoupila do nově vzniklého dívčího skautského oddílu, ve kterém se postupně stala rádkyní a začala se podílet na přípravě programu. Ovšem po nástupu komunistické totality bylo skautské hnutí zakázáno. V době komunistického režimu byla její rodina pronásledována, matka jejího manžela Miloše Hojera, skautskou přezdívkou Logana, byla dokonce odsouzena v zinscenovaných procesech za vlastizradu. V průběhu pražského jara se paní Hojerová aktivně angažovala v obnově skautingu v oblasti svého bydliště. Zapojila se v oné době mimo jiné i jako vedoucí mladších skautů, vlčat. A ve skautské činnosti pokračovala i po obnovení Junáka po sametové revoluci. Stále je velmi angažována, ať už ve skautské nebo i občanské sféře.