Ing., CSc Jindřich Hojer

„Když Jestřáb umřel, začaly se vést spory o jeho dědictví. A ty spory se vedly takovým nefér způsobem. Psalo se o Jestřábovi, že byl slepý, že neviděl na tu závěť, kterou podepisoval, že si nic nepamatoval, a já nevím, co všechno… Tak my, co jsme dávali dohromady tu knížku, jsme vydali takové prohlášení na obranu Jaroslava Foglara. To byla nádherná společnost, která to podepsala. A tohle prohlášení jsme poslali do novin a na různé instituce po republice. Asi za dva měsíce, to jsem byl ještě ženatý, v Kosmonosech, manželka na mě volá: ‚Jindro, pojď, máš tady nějaký telefon z Uherského Hradiště.‘ Divil jsem se, že s Hradištěm nemám nic společného. Ohlásil se Jožka Kubáník, mluvčí Slováckého divadla v Uherském Hradišti, že tam k nim doputovalo to prohlášení a že ho celé divadlo, od ředitele až po uvaděčky a šatnářky, podepsalo. A že tenhle Kubáník si přečetl ty signatáře, tam bylo uvedeno jméno, adresa, telefon a podpis. A on se tam dočetl to jméno Jindra Hojer, a tak mně volal, jestli mám něco společného s Rychlými šípy. A já povídám: ‚Ne moc, ale přece jenom trošku ano.‘ (Při jedné besedě mě Jestřáb vybídl, abych podepisoval ty knížky, a já říkám: ‚Já přece nejsem Jindra Hojer z Rychlých šípů.‘ A Jestřáb říkal: ‚Ale jen piš.‘ Tak tím mi dal najevo, že snad v té postavě je trochu víc než jen moje jméno.) A pan Kubáník mi říkal, že tam hrají divadlo, komiks, Rychlé šípy, a že budou mít 100. reprízu. A že by bylo dobré, kdybych přijel. Tak jsme se s manželkou domluvili a jeli jsme do Uherského Hradiště. Po představení mě vytáhli na jeviště a ukazovali jako živého Hojera. Tak si představte – já tam byl pak na 150. repríze, 200. reprízu jsem proležel v posteli v Kosmonosech, poněvadž jsem měl ústřel. Ale o přestávce jsem s nimi telefonoval, měli jsme telefonický most s diváky! Pak byla 250. repríza, 300. repríza, 350. repríza a letos, nedávno, jsem byl už na 400. repríze!“

„Gymnázium – až do poloviny oktávy jsem studoval s vyznamenáním – a pak přišla maturita a já, když jsem zrovna dělal zkoušku z němčiny, tak do třídy vrazil obávaný inspektor Werner, Němec, postrach studentů, který zastával tvrdé požadavky – ve třídě mohla být jen jedna jednička z předmětu a pět až osm procent žáků muselo podle nařízení propadnout. No, a on přišel, zrovna když jsem dělal tu němčinu – a to bylo, jako kdybych spadl z prvního patra na zem, všechno se mi najednou vymazalo a ten Werner si už mnul ruce, že bude mít oběť k likvidaci. Ale dal otázku, kterou jsem nakonec díky skvělé němčinářce věděl a zvládnul, takže on jen otráveně mávnul rukou – takže jsem nakonec prošel. Ale byl jsem úplně grogy.“

„My jsme jezdili na kolech… v Kobylisích byla cyklistická klopená hliněná dráha, tak jsme tam jezdili trénovat. A jak jsme tam jednou jeli, tak nás předjel transport… Němci vezli naše odsouzené spoluobčany na střelnici do Kobylis a tam je popravili… tak pak už jsme do Kobylis nejezdili.“ Když jsem potom v roce 1943 přišel do Rybitví, tak tady jsme zažili všelijaké události. Nálety… to se pamatuji, když byl ten nálet na Drážďany, myslím v únoru 1945, to bylo tak strašné bombardování, že ještě tady v Pardubicích jsme cítili, jak se chvěje zem, a viděli jsme červenou zář na obloze. Tam tehdy přišlo strašně lidí o život a ty Drážďany to odnesly těžce. Já jsem pak často jezdil služebně do Německa a přes Drážďany jsem jezdil, tak jsem vždycky využil, shodou okolností zůstala ta drážďanská galerie nepoškozená, tak jsem se tam vždycky šel podívat na tu Rafaelovu Madonu a zase jsem pokračoval vlakem dál.“

„Jestřáb byl jenom jediný, to byl jedinečný člověk. Měl takové zvláštní pedagogicko-výchovné prostředky. Třeba když potřeboval někoho - jak se řekne - ‚vypucovat‘, tak si ho zavolal a měl k němu proslov. Ale to jste nevěděla, jestli vás hubuje nebo chválí. A to vás mrzelo mnohem víc, než kdyby vám kdovíjak nadával. On měl takové zvláštní výchovné prostředky. Jeden prostředek byl takzvaná ‚černá skříňka‘ na táboře. To když jste měla špinavé boty nebo se zpozdila na nástup, tak se vaše jméno napsalo na papírek a hodilo do černé skříňky. My jsme si na táboře vařili sami, to byly služby. Pak měla nějaká služba škrábat brambory na oběd, tak přišla k Jestřábovi, že by potřebovali dva lidi na brambory. Tak Jestřáb vytáhl z té skříňky dvě jména a ti nešťastníci místo aby se šli koupat nebo hrát hry, museli jít škrábat brambory. No a to se každý bránil, aby se nedostal do černé skříňky.“

„A ten Hájek že vyfotí někoho, jak jede po tom toboganu. A Jestřáb že máme jezdit způsobně, aby vznikla pěkná fotka. A ten Hájek se to snažil brát zepředu, ale měl špatné pozadí, tak to obešel, jenže tam mu svítilo sluníčko do fotoaparátu, tak šel stále blíž a blíž tomu břehu, pak už ani z toho břehu se mu to nelíbilo, tak se zul a vlezl do vody, a stále se mu to nelíbilo. Vyhrnul si kalhoty, až byl po kolena ve vodě. To je ono! A v tu chvíli přišel na řadu Vašek Černý, my mu říkali ve Skautu Černoch. A on to byl strašný kvítko (teda, ono v tom oddíle byla samá kvítka, ale on byl extra) a Jestřáb mu povídá: ‚Černochu, musíš jet způsobně.‘ A Černoch: ‚Jó, jojo.‘ Vylezl nahoru a jel. Ale ne způsobně, roztáhl ruce a nohy a vznikla z toho fotka, která pak byla na titulní stránce Mladého hlasatele. No vlítnul do vody, stříklo to tak, že to nastříkalo panu Hájkovi na tu jeho leicu, tak jsme mu ji pak museli sušit.“

„Byl jsem už asi tři čtvrtě roku v oddíle, já byl hodný skaut, nedělal jsem žádné lumpárny, a přišel za mnou Jestřáb a povídá: ‚Jindro, já bych potřeboval tvoje jméno do seriálu.‘ Bral jsem to jako poctu, že si vybral zrovna moje jméno, ale říkal jsem, že se musím zeptat maminky, jestli to dovolí. Maminka povídala: ‚Zeptej se, co to bude za postavu.‘ Při příští schůzce jsem se tedy zeptal a Jestřáb povídá: ‚Jindro, ta postava ti v životě hanbu dělat nebude.‘ No tak jsem na to kývl a tím jsem se dostal do seriálu. Jenže to byly Rychlé šípy. Já chodil do skautského oddílu a to bylo něco úplně jiného, tam se o Rychlých šípech nemluvilo.“