Bohuslav Hofman

* 1944

  • „Legrace byla to, že Ivan Dejmal, který dělal u nás v Dejvicích na Prašným mostě, a tam byly velvyslanectví, tak přišel příkaz, zase od StB na mistra, že jako tam nesmí Ivan Dejmal pracovat, protože by mohl přenášet nějaké informace, tak ho dali na Vypich, kde jako nebylo žádný velvyslanectví. Ale to jsou paradoxy myšlení, to může kdykoli předat… Ale co chci říct, bylo to, že když bylo někdy výročí, třeba První máj, tak (stávalo se to tak dvakrát třikrát do roka), že Ivan Dejmal byl na dva dny zavřený, právě na toho Prvního máje, protože čekali, že bude dělat nějaký takzvaný výtržnosti. No ale legrace je v tom, že je zavřeli (a to mi vždycky říkal Ivan Dejmal) vždycky tak, aby už nedostali večeři, to zaprvé, a za druhé, že stejně na té cele byli ti disidenti, takže si pak mezi sebou povídali, co je nového. Možná, že tam bylo určitě odposlouchávání, ale to už je vis maior.“

  • „A bratra jednou na ulici chytli, hodili ho do vozu a odvezli ho někam do bytu, kde ho zmlátili. To mu bylo tenkrát skoro čtrnáct let a říkali mu: ‚Jestli se budeš hrabat do politiky, tak ti zabijeme bratry, rodiče a tebe taky.‘ Přišel domů tenkrát zmlácenej, doma nic neřekl. A já říkám: ‚Prosím tě, tak mi řekni, kteří kluci tě zmlátili, já je zmlátím taky.‘ No a on říkal, že ho zmlátili kluci. No tak já jsem vyzvídal, a nic. Asi za takovej měsíc se mi přiznal, že ho zmlátili dospělí lidi, že se nesmí do politiky míchat a nemá paní třídní učitelce odporovat. Bratr Jiří byl v Pionýru, mimochodem, ten vstoupil, já ne. No a nikdy jsme to rodičům neřekli. Mně říkal, že to nesmím nikomu říct. A já jsem cítil, protože člověk to měl v sobě, že ta doba je opravdu špatná a že něco musí člověk celý život skrývat. Takže jsem to nikdy neřekl a bratr od té doby měl, dá se říct, takový ty mánie depresivní povahy.“

  • „Chci říct tohle: když v osmé třídě, mimochodem jsem měl samé jedničky na konci, v pololetí jsem měl jenom dvě dvojky, tak paní učitelka mně takhle dala obálku a říkala: ‚Bohouši, slib mi, to nesmíš zahodit.‘ No já jsem tu obálku vzal a říkám: ‚Tak, paní učitelko, já vám slibuji, že to nezahodím.‘ Doma jsem to otevřel a koukám, že tam je (taky ji mám u sebe) legitimace ČSM, vyplněná jejím písmem [paní učitelky] a podepsaná paní učitelkou (jako moje jméno, ale ona to podepsala), což je vidět podle podpisu. A já jsem to teda nevyhodil, a když jsem přišel v září na zemědělsko-technickou školu do Brandýsa, tak najednou koukám – všichni jsou v ČSM. No tak jsem tu legitimaci, která mně byla dána, protože paní učitelka věděla, že by mě na školu nevzali, že by mě vyhodili ze školy, protože všichni museli být v ČSM. Tak jsem ji měl dál a platil nějaký ty příspěvky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 28.08.2021

    (audio)
    délka: 02:06:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 18.09.2021

    (audio)
    délka: 50:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěl jsem být nejlepší, abych komunisty zahanbil

Bohuslav Hofman v deseti letech
Bohuslav Hofman v deseti letech
zdroj: Archiv pamětníka

Bohuslav Hofman se narodil 24. února 1944 v Praze jako druhý ze tří synů manželů Augustina a Věry Hofmanových. Již jako jednoletý utrpěl úraz při spojeneckém bombardování Prahy v roce 1945. Po zahájení náletu běžela maminka s dítětem v náručí do nejbližšího krytu na Karlově náměstí, ale dříve než stačila doběhnout, srazila ji tlaková vlna, která dítěti pohmoždila krk. Zranění však nezanechalo vážné následky. Do pamětníkovy mysli se hluboce vepsaly vzpomínky na vlnu zatýkání padesátých let. Odpor vůči komunistické moci v něm prohloubil především osud jeho staršího bratra Jiřího, který byl brutálně zbit neznámými muži, protože s oblibou zesměšňoval komunisty. Traumatický zážitek se u bratra rozvinul ve vážné psychické potíže, ze kterých se již nikdy nevzpamatoval. Přestože pamětník dosahoval vynikajících studijních a pracovních výsledků, pro svůj postoj ke komunismu a odmítání členství v KSČ působil v dělnických pozicích pražské spalovny, a později vodárny, až do svého nástupu do penze. Mezi jeho spolupracovníky byly často osobnosti nepohodlné komunistickému režimu. Od svého mládí je pamětník duchovně založený. V osmdesátých letech se podílel na přepisu zakázané duchovní literatury. Po roce 1989 se angažoval ve věci obnovy Mariánského sloupu v Praze. V době natáčení rozhovoru (2021) žil v Praze.