Gertrude (Gerti) Hoedt

* 1941  

  • "V květnu 1945 mám jeden zážitek, který se mě hluboce dotkl. Muselo to být něco opravdu zásadního, když jsem si to už v tom věku zapamatovala. Bylo to v krátkém období, kdy u nás byli sovětští vojáci. Jednoho dne dopoledne, když jsem byla s bratrem as babičkou v kuchyni, přišli dva vojáci se samopaly a zatkli naši maminku. Stála jsem s bratrem u okna a sledovala, jak ji odvádějí se samopaly namířenými na její záda. Vůbec jsme to nechápali, ale ten okamžik mě provázel ještě po mnoho let. Naštěstí se po výslechu maminka zase vrátila večer domů. Dnes z vyprávění vím, že důvodem bylo pravděpodobně to, že rodiče v té době dávali chleba bez lístků válečným zajatcům v kamenolomu ve Stráži a v zajateckém táboře v Grundorfu. Také se ve vesnici stal nějaký případ se zajatcem a vina se hledala i u nás, protože jsme s nimi byli v kontaktu. Vše se pak ale vyjasnilo a maminka se zase vrátila."

  • "Bylo to ve čtvrtek 26. července a bylo hrozné vedro. Naše matka měla ten den jmeniny, na svatou Annu, a tatínek jí ještě upekl koláč. Babička byla v obchodě, měla na sobě málo oděvů, jen halenku, zástěru a spodní prádlo. A v tom také s námi odjela. Neměla žádné náhradní prádlo, protože ji nenapadlo si ho brát s sebou. Najednou přišli, tady na pozemku zaparkovalo velké nákladní auto na místě, kde se skládalo dřevo. Byla tam také malá vodní pila pro vlastní potřebu. Najednou přišlo několik vojáků. Byli to čeští vojáci, mluvili česky, ale nerozuměla jsem jim ani slovo, nikdy jsem česky neuměla. Křičeli: Za dvacet minut musíte všichni pryč! Na to jsem se vytratila. Budu o tom ještě mluvit. A teď to začalo: Co sbalit? Tak mi to vyprávěla matka. Babička přinesla kufr, ale ten si vzít nesměli, vojáci ho rozdupali. Měli jsme ve mlýně pytle, takže to nebyl tak velký problém. Do pytlů se pak nacpaly věci, ale nevím, které. Bratr vyprávěl, že ty pytle pak i zvážili. Když uběhlo těch dvacet minut, teprve si všichni uvědomili, že nikde nejsem. Byla jsem ale nedaleko, jen na pozemku. Hledala jsem svoji kočku, protože měla jet přeci s námi. Pak nás všechny naložili na náklaďák."

  • "Jediný, kdo se na předem trochu připravil, byla moje sestra. Chodila na gymnázium v Kadani a měla učebnice a dvě plnicí pera, na což byla patřičně pyšná. Proto navlékla na svou celuloidovou panenku několik vrstev oblečení a pera do nich ukryla. Babička mi vyprávěla, že panenku pak sestra nacpala do svojí aktovky, ale ta pak nešla zavřít, protože už v ní byly všechny učebnice. Sestra se tím zabývala nejvíc. Takže mi dala panenku do ruky a s panenkou a dvěma péřovými peřinami (měli jsme dvě peřiny pro šest osob) jsme vyrazili do Kadaně. Jinak jsme si nesměli vzít žádné hračky, osobní věci, vlastně vůbec nic. Měli jsme konvici na mléko, do které pak v táboře v Prunéřově sestra dostávala jídlo podobné polévce. Měli jsme ještě jeden příbor, který jsme mnoho let skladovali. Byl to příbor, jaký používali vojáci, lžíce, vidlička a nůž se daly do sebe zasunout. Z armádních dob tatínka jsme ještě měli nádobu na jídlo, pak dva nebo tři malé hrnky, jenom to, co se dalo v rychlosti za dvacet minut pobalit. Neměli jsme rodné listy ani fotografie. Nestihli jsme sbalit nic, co bychom bývali potřebovali.."

  • "Nevím přesně, v jaké době to bylo, ale němečtí sedláci, kteří ještě zůstali na svých statcích, měli potom povinnost, odvézt svými povozy Němce co nejrychleji na saskou hranici. Těch pár věcí jsme sbalili snadno a rychle a tak jsme se zase v šesti, i s paní Lappert, vydali na cestu. Nepamatuji si už, zda jsme šli pěšky nebo jeli na voze. Přijeli jsme do Kryštofových Hamrů na saské hranici, blízko Schmalzgrube. Tam jsme přestoupili na úzkokolejku a jeli do Weidensteinu. Měla jsem štěstí, protože jsem celou dobu mohla sedět na kočárku. Sice už mi mezitím byly čtyři roky, ale mohla jsem na něm sedět, protože se zároveň používal pro přepravu. Také jsem určitě dobře spala. Oba moji sourozenci vyprávějí, že na otevřeném vagónu létaly jiskry a jedna z peřin začala hořet. Obě peřiny jsme pak měli ještě další dvě desetiletí. Bylo v nich dokonce peří z našich vlastních hus."

  • "Ano, to jsem zapomněla říct. Matka na setkáních byla několikrát, setkání sudetských Němců ve Stráži bylo už i před převratem. Maminka jako důchodkyně měla čas, my jsme na setkání tenkrát nemohli. Bývalo to vždy v neděli po svátku Božího těla. Krajané z Bavorska, kam jich byla většina odsunuta, uspořádali sbírku a z darů nechali kostel opravit zvenku i zevnitř. Měli jsme tam potom bohoslužby. Když jsme později už měli auto, přijeli jsme na šest nebo sedm setkání. Kdybych tenkrát měla takovou motivaci jako dnes, sama bych nejspíš nějaké setkání zorganizovala. Teď mám čím dál víc vnuků, které to také zajímá. Tenkrát jsem měla hodně práce, manžel byl také stále na cestách, takže jsme vždycky našli nějaký důvod, proč tam nejet."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Stráž nad Ohří, 04.07.2021

    (audio)
    délka: 01:14:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hledala jsem svoji kočku, aby mohla jít do odsunu s námi

Gerti Hoedt, Stráž nad Ohří, 2021
Gerti Hoedt, Stráž nad Ohří, 2021
zdroj: natáčení

Gertrude Hoedtm, rodným příjmením Glaser, se narodila 10. srpna1941 ve Stráži nad Ohří ve mlýně, který patřil jejím rodičům. Opravoval ho její dědeček a modernizoval její otec. Ve Stráži zažila ještě mateřskou školu, válečné zajatce pomáhající ve mlýně a v pekárně i krátký pobyt sovětských vojáků. 26. července 1945 pak byla obětí divokého odsunu, kdy si rodina nestihla sbalit ani rodné listy. V Kadani byl zatčen její otec, zbytek rodiny putoval do tábora v Prunéřově. Po několika týdnech je pak povozy dovezli na saskou hranici, vlakem pak dorazili do Chemnitz. Postupně se přesouvali do dalších obcí blízko hranic, doufali, že se brzy budou smět vrátit. V březnu 1946 se přestěhovali k otci do mlýna v Breitenbrunn, kde mezitím pracoval. Otec potom vybudoval úplně nový mlýn v obci Annaberg. Když byl mlýn v roce 1951 znárodněn, otec odešel do západního Německa. Děti s matkou a babičkou zůstaly v NDR, rodiče se později rozvedli. Gertrude Hoedt se stala učitelkou, v roce 1967 se vdala. Má tři děti a sedm vnoučat, s nimiž často jezdí do Čech a zajímá se o rodinné kořeny. Rozhovor pro Paměť národa poskytla přímo v rodném mlýně, kam ji pozval současný český majitel.