Josef Hocz

* 1936  

  • „Udělali takovou dohodu ty mocnosti, že se ty národnosti vymění. Ta maďarská menšina ze Slovenska, konkrétně z Kameničné se měli vyměnit se Slováky, co byli na Gerendási. Tak nás nachytali na to, že je tady blahobyt. Baťa – boty, všude na Gerendási nalepili plakáty. Na to nás nachytali, ale prej nakonec, že stejně budem muset jít. Tak otec svolil. Naložili nás na vagóny. Naložili nás na V3S , odvezli na Bekešskou Čabu, což bylo asi 20 kilometrů a tam nás naložili na vagóny. Původně jsme měli jet do Kameničné. Jenže Maďaři tam nechtěli uvolnit domy, co si tam vybudovali. Tak my už jsme byli na cestě, tak nás šoupli tady do Jeseníku.“

  • „Pak ta válka… Jednoho rána jsme slyšeli velké dunění z děl. Šla fronta brzo ráno. Zesilovalo to, blíž a blíž. Tak to přešlo přes naší dědinu. Pak už tam byli Rusi. My jsme byli poschovávání celá dědina. To jsme měli vykopané bunkry v zemi. Tam jsme odnesli všechno, co jsme mohli. To bylo zakryté jenom takovýma haluzema. Takové zakryté chodby, aby nás otec nějak ochránil. To tam měl skoro každý. My jsme měli strach z Rusů. Přešla fronta a jedna sousedka se odvážila a vyšla ven. ‚Pojďte, pojďte von, oni nebantujú.‘ Potom to přešlo. Viděl jsem tam ty raněné. To mám v paměti. Samá krev, samé obvazy a poházení na voze. To byl hrozný pohled.“

  • „Ještě si vzpomínám, že tam byly dost takové nacionalistické tendence. Hrával se tam fotbal. Byl tam dost intenzivní kulturní život. Hrálo se tam divadlo a ke konci tam bylo dokonce kino. Samozřejmě se tam hrál fotbal a šlo se na něj z hospody. Všichni šli na hřiště, výrostci i dospělí. Šlo se s hudbou a ti výrostci zpívali: ‚Ať žije Szálasi a Hitler. Bijme žida bejčákem.‘ To si zpívali.“

  • „Nastěhovali nás tady vedle. Myslím číslo 238. Jenže mezitím se maminčini rodiče přestěhovali do Kameničné [na Slovensku]. Asi za rok jsme se odstěhovali za nimi do Kameničné a pak asi po třech čtyřech letech zase zpět. V Kameničné jsme měli dostat dům výměnou za dům v Maďarsku. Jenže tam bylo všelijaké podplácení, korupce a pořád nám to nechtěli dát. Matka se s námi sebrala a přijeli jsme zpět do Jeseníků. Pak jsme asi dva roky bydleli na čtverce, jak se jede do města, a pak se tady na pile uvolnil byt. Třikrát nebo čtyřikrát jsme se stěhovali.“

  • „Jak jsme v Gerendási pásávali prasata, tak jsme tam i fotbal hráli s hadrovým míčem. Byla tam vahadlová studna. Vytahovali jsme se na vahadlu. Kluci mě vytáhli a pak to pustili. Já jsem z té výšky spadl na ruku. Bylo to asi ze čtyř nebo pěti metrů. Zlomil jsem si ruku a kosti jsem měl přes sebe. Dodnes jsem na tu ruku mrzák.“

  • „Byla to dohoda mezi vládama. Nevím, jestli za Gottwalda, nebo za Beneše. Prostě se dohodly, že si menšiny vymění. Že Slováci z Maďarska přijdou na Slovensko a Maďaři z jižního Slovenska přijdou na naše místa. Jenže se to po nějaké době zvrhlo. My už jsme ale byli na cestě. Jezdili k nám Slováci agitovat, abychom šli na jižní Slovensko. My z Gerendáse jsme třeba měli jít do Kameničné u Komárna, kde je většina lidí od nás z Gerendáse. Prostě Slováci, vesměs učitelé, chodili agitovat, abychom se vystěhovali. Dostali dobře najíst, popít, prostě agitovali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jeseník, 10.08.2018

    (audio)
    délka: 01:37:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Šumperk, 31.08.2021

    (audio)
    délka: 01:51:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Z uherské nížiny do jesenických hor

Josef Hocz v roce 1951
Josef Hocz v roce 1951
zdroj: archiv pamětníka

Josef Hocz se narodil 20. července 1936 v obci Gerendás v Békéšské župě v jihovýchodním Maďarsku. Jeho rodina patřila do komunity Slováků, kteří se v této oblasti, tehdy náležející do habsburské monarchie, usazovali od počátku 18. století, aby osídlili místa vylidněná po osmansko-habsburských válkách. V rámci dohody o tzv. výměně obyvatelstva mezi československou a maďarskou vládou v říjnu 1947 rodina reemigrovala. Místo slíbeného jižního Slovenska ale skončili v moravském příhraničním městě Jeseník. V pouhých patnácti letech tam Josef Hocz nastoupil jako dělník na pile, kde pracoval sedmačtyřicet let, až do odchodu do penze. V roce 2018 žil stále v Jeseníku a dnes je asi posledním rodákem z Gerendáse žijícím v českomoravském pohraničí.