Hana Hewanická

* 1943

  • „Otec moji maminku přesvědčil, že by šli sem, že tady v Německu byla bída, hlad. Řekl jí, že je to tady lepší, a tak ji přemluvil. No a takovým stylem, že se prostě domluvil na dráze. Domluvil si, že se stěhovali přes hranice v nákladním vagonu, zaplombovaném, s malými dětmi. Měla jsem tři a půl roku, bylo to někdy v létě, podle toho, co jsem z těch papírů tak nějak poznala. Bratr byl o rok a tři čtvrtě mladší, takže byl malý. Kdybychom jeden nebo druhý brečeli nebo něco, asi by nás Rusáci na hranicích postříleli. Bylo to dobrodružné. Což já dodneška nepochopím a lituji, že jsem se o to více nezajímala a neptala se na to.“

  • „Nejvíc jsem to poznala v Moravii, že tady vystávali i v mrazu, bylo tenkrát šestnáct stupňů. V pátek, když jsme přijížděli v deset hodin večer od mých rodičů z Olomouce, sledovali nás tady vždycky, v mrazu.“ – „To bylo vyloženě policejní auto, nebo nějaké civilní?“ – „Civilní, ale já poprosila sousedku, protože jsem chtěla vidět, kdo tam sedí v takových podmínkách, že tam vydrží. Šla tam se mnou a já poznala, že to je, byla v Moravii – jak se to říká – u Lidových milicí, ona byla vrátná. Byla to mladá vrátná, takže tam vždycky dělala, jako že tam s někým randí. Vždycky tam bylo špačků vykouřených... Jak ta Jaruška se mnou šla, říkala: ‚Já mám známého policajta, já mu o tom řeknu.‘ A do té doby tady už nestávali. Nestávali, ale jednou jsem přijela z práce, šla jsem si domů pro věci, že půjdu do obchodu nakoupit. Stálo tady červené embéčko, ne, co to bylo... v sedmdesátých letech, co to bylo... No, české červené auto – červená škodovka. Tady stáli, u našeho plotu, na rohu. A já jsem šla s nákupní taškou tady dolů z kopce, a jak jsem byla tak v půlce, najednou se to auto rozjelo, já jsem prostě zrychlila krok, protože jsem měla strach, že mě chtějí srazit, tak jsem honem za rohem přešla ke kostelu a držela se kostelní zdi. Jeli dolů, zahnuli doprava, k Mariánskému Údolí.“

  • „Psával otci do Německa a kritizoval zdejší režim, a jak byli na studiích, vrátná dopis zadržela a předala estébákům. A okamžitě... Kájova maminka, okamžitě – byla učitelka – okamžitě, z hodiny na hodinu, musela opustit školu. Ten [bratr Bedřich] byl zavřený, no a komunisté se pak vyjádřili, v tom vyjádření v roce 1964 – to ještě Kájův bratr byl ve vězení. Takže Kája ještě tehdy jezdil za ním do vězení. Když jsme se brali, jeli jsme za ním do Prahy, čekali jsme na něj na Pankráci, když ho propouštěli z vězení v roce 1967.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Velká Bystřice, 25.03.2025

    (audio)
    délka: 01:12:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Velká Bystřice, 24.04.2025

    (audio)
    délka: 01:41:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Velkou část života jsem musela mlčet

Hana Hewanická v roce 1947 po příjezdu do ČSSR
Hana Hewanická v roce 1947 po příjezdu do ČSSR
zdroj: archív pamětníka

Hana Hewanická, rozená Kahl, se narodila 21. března 1943 v Drážďanech jako první ze dvou dětí Rosemarie Kahl a Hynka Varmuži. Otec byl Čech, matka Němka, seznámili se v lázeňském domě v Drážďanech, kde pracovali jako holič a pomocná síla, pedikérka. O povolení k sňatku museli žádat, proběhl 16. prosince 1943, až po Hanině narození. Přijala pak otcovo příjmení – Varmužová. Bombardování Drážďan v roce 1945 rodina strávila u matčiny rodiny v Colmnitzu. V Drážďanech však zahynula matčina nejstarší sestra Frída s rodinou. Roku 1946, v době probíhajícího odsunu Němců, se otec rozhodl vrátit do rodné Olomouce. Hana tak odmala zažívala odstup okolí kvůli svému původu. Za matčinou rodinou se směli podívat až v roce 1953, tehdy zjistila, že má ještě nevlastního bratra Güntera. Vyučila se v Obchodní učňovské textilní škole se sídlem podniku v Prostějově, poté pracovala v obchodě s oděvy v Olomouci a následně v inventarizační skupině téhož podniku. V letech 1964 až 1967 vystudovala večerně ekonomickou školu. Roku 1966 se seznámila se svým budoucím manželem Karlem Hewanickým, houslistou Moravské filharmonie, jehož otec musel jako Němec po válce do odsunu. V roce 1967 se vzali a o rok později odjeli do norského Stavangeru, kde manžel získal hudební angažmá. Roku 1970 se jim narodil syn Karel. V roce 1974 se museli vrátit do Československa, manžel zde měl starou matku, která by jejich emigraci nezvládla. Do roku 1989 pak byli sledováni a perzekvováni StB, režim s nimi jednal jako s nežádoucími. V roce 2025 žili oba manželé stále ve Velké Bystřici, kde se po návratu z Norska usadili.