Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Hewanická (* 1943)

• narozena 21. března 1943 v Drážďanech, maminka Němka, otec Čech

• roku 1946 rodina odjela do Československa, kde právě probíhal odsun Němců, usadili se v Olomouci

• vyučena v Obchodní učňovské textilní škole se sídlem podniku v Prostějově, později vystudovala večerní ekonomickou školu

• pracovala jako prodavačka, administrativní pracovnice, pečovatelka Charity Olomouc

• roku 1967 sňatek s houslistou filharmonie Karlem Hewanickým

• v letech 1969–1974 žili s manželem v norském Stavangeru, kde získal hudební angažmá v symfonickém orchestru

• roku 1970 se manželům narodil syn Karel

• po návratu, v letech 1974–1989, byli šikanováni komunistickým režimem jako lidé, kteří se vrátili ze Západu, sledováni, syn měl potíže s přijetím ke studiu

• v roce 2025 pamětnice žila ve Velké Bystřici

Psal se 21. březen roku 1943, když se v drážďanské porodnici rozezněl křik právě narozené Hannelore Kahl. Holčička s velkýma mandlovýma očima ještě netušila, co ji čeká. Narodila se do přelomového roku války – po Stalingradu začalo Německo ztrácet převahu a ve společnosti rostl strach. Její matka byla Němka, otec Čech; po složitém vyřizování povolení k sňatku dostala devět měsíců po narození otcovo příjmení – Varmužová. Ničivé bombardování Drážďan v roce 1945 přežila rodina u příbuzných v Colmnitzu. Roku 1946, kdy z Československa mířily vlaky s vysídlenými Němci, se otec rozhodl odejít s rodinou ze zničeného Německa do rodné Olomouce – ilegálně, v uzavřeném vagonu vlaku. Hannelore bylo tehdy tři a půl roku a neuměla česky. Brzy pochopila, že je lepší nebýt vidět, nemluvit německy, nepřipomínat svůj původ. Pak přišel komunistický převrat, který všechno ještě zhoršil. Později, po svatbě s členem filharmonie Karlem Hewanickým a téměř šestiletém pracovním pobytu v Norsku, se kvůli manželově mamince vrátili domů, do tuhé normalizace. Až do převratu v roce 1989 byli sledováni, zastrašováni a perzekvováni Státní bezpečností… 

Přes hranice mířili ve vagonu nákladního vlaku 

Hana Hewanická se narodila jako Hannelore Kahl 21. března 1943 v německých Drážďanech. Její matka Rosemaria Kahl pocházela z Colmnitzu a kromě tří sester a dvou bratrů měla další tři nevlastní sourozence. Už ve čtrnácti letech odešla pracovat na statek, později získala místo v Drážďanech. Otec Hynek Varmuža přišel do Drážďan za prací zřejmě ještě před válkou. Pracoval jako holič v lázeňském domě, maminka zde působila jako pomocná síla a poté jako pedikérka. Když se však chtěli vzít, narazili na problémy – povolení se podařilo získat 16. prosince 1943, kdy už Hannelore byla devět měsíců na světě. Původní rodný list byl tehdy vystaven na jméno Hannelore Kahl a otcovo příjmení Varmužová přijala až po svatbě rodičů. Mladší bratr se narodil v Colmnitzu 4. října 1944. Maminka stihla ještě před jeho narozením odejít do bezpečí – na venkov, k rodině. Žena, s níž ležela na pokoji v porodnici, když čekala Hanu, a s níž zůstala v kontaktu, jí později vyprávěla, jak utíkala z hořících Drážďan zabalená v mokrém prostěradle jako ochraně proti žáru v ulicích. 

Při rozsáhlém, ničivém bombardování města v únoru 1945 přišlo o život až dvacet pět tisíc lidí, mezi nimi i maminčina nejstarší sestra Frída s rodinou. Už se nebylo kam vracet, město bylo v troskách. Situace v Německu se pro mladou rodinu stávala neúnosná, lidé měli hlad, a otec se proto rozhodl odjet se svou německou ženou a dvěma malými dětmi zpět do rodné Olomouce. Roku 1946 se vydali na cestu – ilegálně, v uzavřeném nákladním vagonu. Kdyby je na hranicích odhalili, mohlo je to stát život. V téže době mířily z Československa opačným směrem vlaky s nuceně vysídlenými Němci, jejichž odsun byl výsledkem rozhodnutí vítězných mocností na Postupimské konferenci v roce 1945. Hana Hewanická si cestu ani první dojmy z nového domova nepamatuje, byly jí tehdy tři roky. Když začala v Olomouci chodit do školky, neuměla česky, dle matčina vyprávění se však s bratrem mezi dětmi brzy dorozuměli. Nejprve žili u otcovy matky, po půl roce dostali přidělený byt na ulici Janáčkova, v domě s číslem popisným 6, v tzv. Úřední čtvrti. Za války odsud byli nejprve vystěhováni židovští majitelé, po roce 1945 vysídleni Němci a poté dům patřil pod Domovní správu. 

S maminkou jsem směla mluvit německy jen doma

Maminka se česky nikdy pořádně nenaučila. Na nákupy či úřady s ní musela chodit Hana, na ulici se ale dorozumívat německy nesměly, protože mezi lidmi po válce ještě dlouho doznívala antipatie vůči všemu německému. Když se potřebovaly domluvit, šeptaly si. Německy se smělo mluvit jen doma. Maminka poslouchala v rádiu Vídeň, jiná stanice u nich nehrála – za poslech je kupodivu nikdy nikdo neudal. Pamětnice tak měla zprávy o dění ve světě i nezávislé informace o vládnoucím režimu a jeho činech. Odmala byla vychovávána k tomu, aby se o těchto věcech nikde nezmiňovala. Rodiče komunistům nefandili. 

V roce 1949 nastoupila Hana na základní školu. Vybavuje si pouze, jak ji maminka vede do školy. Vzpomínky se vážou až k pozdějším letům. Na třídní fotografii z té doby se do objektivu dívá holčička s nezvykle vážným výrazem a rukama způsobně složenýma za zády. Pamatuje si také třídní učitelku, která ji neměla ráda. Byla citlivá, vnímala, že si od ní udržuje odstup kvůli jejímu původu. O to víc se snažila nevyčnívat, nezavdat příčinu k problémům. Ani doma to neměli s bratrem jednoduché. Neměli za kým přijít, poradit se s učením, protože matka mluvila pouze německy a otec se doma vyskytoval jen mezi pracovními směnami a většinou spal. Na děti byl přísný, nepřiměřeně je trestal, i Hanu – jako dívku – nejednou surově zbil. Nejvíc jeho zlost odnášel bratr. „V ničem nám nepomáhal, opravdu, v ničem, museli jsme sami,“ vzpomíná. Jako přístav bezpečí a domov vnímali maminku. Ta jim ale pomoci v mnoha situacích neuměla. Zapomenout na každodenní těžkosti jí dávaly hry s dětmi ze sousedství, s nimiž trávila venku celé hodiny. Byla evangelička jako maminka, v Olomouci ale chodila první tři roky do katolického náboženství. Ve třetí třídě maminka zjistila, že může docházet do evangelického kostela (Červený kostel). Ve čtrnácti letech byla konfirmována. Maminka měla v okolí pár žen, které mluvily německy a s nimiž se spřátelila, v domě to byla například sousedka, paní Artnerová. 

Návštěva v Německu přinesla překvapení 

Roku 1953 bylo mamince umožněno odjet, aby navštívila své příbuzné v Drážďanech. Měla zde sourozence a matku. Hana s bratrem jeli s ní, což pro ně bylo velké dobrodružství, a dokonce je na měsíc uvolnili ze školy. Město je přivítalo ponuře, stále v žalostném stavu, cesty byly lemovány haldami sutin z bombami rozbořených budov. Maminka jí v ulici Prager Strasse ukazovala, kde stával dům, ve kterém s otcem pracovali – nezbylo z něj nic, jen sutiny. Veselejší bylo shledání s rodinou. Pamětnice sem pak s maminkou jezdila častěji, měla zde sestřenice a bratrance, Drážďany brala jako druhý domov. Podruhé směla přijet po třech letech, poté už častěji. První cesta přinesla Haně a jejímu bratrovi zjištění, že mají ještě nevlastního bratra – Güntera. Maminka jej měla za svobodna a po seznámení s otcem se rozhodla ponechat jej v péči své sestry. Bála se, že by k němu byl otec tvrdý. 

Když končila roku 1957 základní školu, o jejím dalším osudu rozhodovala maminka. Přála si, aby Hana studovala zdravotnickou školu, ta však nesnášela pohled na krev, takže nakonec maminka zvolila obor prodavačka textilu na Obchodní učňovské textilní škole se sídlem podniku v Prostějově. Poté nastoupila do obchodu s oděvy, oddělení dětské konfekce, na Horním náměstí v Olomouci, kde pracovala asi rok. Podnik procházel v roce 1960 reorganizací, vedení bylo přeloženo z Prostějova do Olomouce a pamětnice povolána do inventarizační skupiny. Působila zde dva roky. Později zde pracovala jako mzdová účetní. Na mzdové účtárně jí byl poprvé a naposledy v životě nabídnut vstup do KSČ, který odmítla s poukazem na svoji víru. Pak už ji nikdo neobtěžoval. Roku 1964 začala studovat večerně ekonomickou školu v Olomouci.  

Manželův otec musel po válce do odsunu

Ve škole se seznámila s Marií Procházkovou, spřátelily se a jejich přátelství přetrvalo všechny pozdější životní peripetie. Vladimír, manžel Marie, pocházel z kulacké rodiny. Hanu seznámila s kamarádem svého muže – Karlem Hewanickým – mladým houslistou, členem filharmonie, absolventem AMU a později zástupcem koncertního mistra. Brzy se do sebe zamilovali. Brali se roku 1967. Hanin budoucí muž pocházel z Velké Bystřice, jeho otec byl Němec odsunutý po válce z Československa. Komunisté jej pro službu v německé armádě označili za horlivého nacistu a donutili odejít z republiky, přestože zde měl ženu a děti. Manželův bratr Bedřich měl už tou dobou za sebou čtyři a půl roku vězení za protistátní řeči (ubytován na vysokoškolských kolejích psal otci do Německa dopis, ve kterém kritizoval režim, ten však zadržela vrátná). Maminka ztratila práci učitelky. Manžel sám v komunistické straně nebyl, ve filharmonii jej nechávali pro jeho schopnosti a vzdělání, nepanovala v ní prorežimní atmosféra. 

Rok 1968 přinesl částečné rozvolnění sešněrovaných poměrů. Ke slovu se dostávali reformní komunisté v čele s Alexandrem Dubčekem, jejich snahy však skončily příchodem vojsk Varšavské smlouvy na naše území 21. srpna 1968. Na tento den nezapomněla ani Hana Hewanická. „Byla to hrůza. Ráno jsem vstávala do práce a měla jsem puštěné rádio. Jela jsem do Olomouce, pak jsem šla k rodičům, a když jsem přecházela k bance, stála tam děla namířená proti nám, bylo to strašné. Dokonce tady v Bystřici jeden tank zabloudil, a jak se vytáčel, porušil nám plot – máme tam ještě stopu,“ vzpomíná. 

Pět let svobody vystřídalo peklo po návratu 

V roce 1968 dostal manžel pracovní nabídku z Norska, tamní symfonický orchestr potřeboval houslisty, šlo o poloamatérský soubor. Podařilo se získat povolení od agentury Pragokoncert. Cestou do Norska absolvovali ještě jednu důležitou zastávku, v německém Augsburgu se setkali s manželovým otcem – neviděl jej od svých osmi let. 

V lednu 1969 začali další životní kapitolu v norském Stavangeru, kde bez problémů zapadli mezi zdejší českou komunitu. Hana se zde poprvé v životě mohla svobodně nadechnout, byli šťastní. Smlouvu manželovi prodlužovali vždy pouze na rok, ale nakonec zde strávili více než pět let. Sedmdesát procent platu musel odvádět Pragokoncertu. Roku 1970 se manželům narodil syn Karel. V roce 1973 přijeli na návštěvu do Československa k rodině. Když se měli vracet, dozvěděli se, že je nechtějí nechat vycestovat. Vypravili se tedy na ministerstvo kultury a žádali vysvětlení. Úřednice jim sdělila, že obdrželi anonym, ve kterém pisatel upozornil na jejich úmysl emigrovat. To však neměli v plánu. Vysvětlovali, že mají v Norsku všechny věci, žili tam několik let. Úřednice jim pak poradila, aby sehnali někoho, kdo se za ně zaručí. Učinil tak ředitel filharmonie a nakonec mohli odjet. Idyla už ale netrvala dlouho. Další prodloužení smlouvy neproběhlo. Byli postaveni před životní rozhodnutí – vrátit se do totality s malým dítětem, které ponese následky jejich pobytu v zahraničí, nebo zůstat a připravit tak o domov manželovu starou matku. Manžel vlastnil polovinu domu, kde žila, a v případě odsouzení za nedovolené opuštění republiky by majetek propadl státu, což by stará paní zřejmě psychicky nezvládla. Rozhodli se pro návrat. Věděli, že je nic dobrého nečeká... „Byly tam myšlenky na emigraci, určitě bychom tam zůstali, tady byl život hrozný, bylo to těžké. Bylo nám tam strašně dobře, ale maminku jsme si na svědomí vzít nechtěli.“ 

V Norsku měli v době odjezdu téměř splacený byt, který prodali. Za utržené peníze opravovali starý dům manželovy matky ve Velké Bystřici, bez vody a elektřiny. Horší však bylo chování úřadů, které jim dávaly najevo, že přišli ze Západu. Záhy po návratu začaly problémy, rodina byla nežádoucí, manžel byl sledován StB. Kádrový profil rodiny nevylepšoval ani manželův bratr Bedřich, který byl pro své protirežimní řeči a postoje dvakrát odsouzen k trestu odnětí svobody. Po roce 1968 emigroval za otcem do Augsburgu. Pro syna Hewanických nebylo místo ve školce, podařilo se ho sehnat až na přímluvu známého. 

Manžel nastoupil zpět do filharmonie a pamětnice se vrátila k práci na ekonomický úsek Oděvního podniku. Po čase se u syna projevila těžká forma skoliózy páteře, ve věku šesti let jej museli odvézt na několikaměsíční léčbu do Košumberku. Později se dozvěděli, že je tam šikanován. Pro Hanu Hewanickou jakožto matku šlo o velmi těžké období. Dva týdny před Vánocemi měl syn nařízený nástup na léčbu, na Vánoce si jej směli vzít domů a následně ho opět museli odvézt zpět. Vydrželi, nic jiného jim nezbývalo. Synovy problémy se nelepšily, bylo třeba časté cvičení a důkladná péče. Pamětnice se proto rozhodla zůstat s ním doma. Měla navíc podezření, že udání, které odstartovalo jejich problémy v Norsku, poslala její bývalá nadřízená v podniku, kde pracovala. Říkalo se, že její muž je u Státní bezpečnosti. Roku 1980, když bylo synovi deset let, sehnala pamětnice práci v podniku Komunální služby ve Velké Bystřici jako administrativní síla ekonomického úseku. Vedoucí jí na rovinu sdělil, že by jí rád zvýšil plat, ale protože je nežádoucí, nesmí. Roku 1985 nastoupila v podniku Moravia v nedalekém Mariánském Údolí jako administrativní pracovnice lisovny. „Bláhově jsem si myslela, že se vymaním z komunistického prostředí, ale zpětně si myslím, že jsem si moc nepomohla,“ vzpomíná. 

V ulici začalo stát cizí auto 

V tiché, odlehlé ulici Hřbitovní, kde měli postavený dům, začalo stát zaparkované cizí auto, byli sledováni. Jednou pamětnice poprosila sousedku, aby se s ní šla podívat, kdo v autě sedí. Poznala mladou vrátnou z Moravie, členku Lidových milicí, v doprovodu cizího muže. Sousedka pak o všem řekla známému policistovi a od té doby zde auto neparkovalo. Zřejmě šlo o iniciativu horlivých spolupracovníků. Jednou jí však nahnali strach. Vracela se z práce, zastavila se pro tašku a šla nakoupit, od domu se ulice svažovala kolem farní zdi dolů, do obce. Když vyšla z domu, stojící auto se prudce rozjelo a jí blesklo hlavou, že ji snad přejede. Uskočila ke zdi, auto projelo a zabočilo směrem k Mariánskému Údolí. Nikdy se nedozvěděla, kdo v něm tehdy seděl. Rodina žila v permanentním napětí. 

Syn měl problémy s přijetím na střední školu. Hlásil se na gymnázium, protože kvůli zdravotním problémům nemohl jít do učení. Přijat samozřejmě nebyl. Nakonec se, opět přes známého, podařilo zařídit synovo přijetí na gymnázium ve Šternberku, kam musel pak každý den komplikovaně dojíždět. Manžel nesměl po návratu několik let vycestovat do západních zemí, první pracovní cestu na Západ mu povolili až v roce 1979, do Itálie. 

Na demonstrace jezdila se synem

Po návratu z Norska se spřátelili s knězem, páterem Josefem Olejníkem, který vedl místní chrámový sbor. Pokřtil jejich syna, a dokonce je znovu církevně oddal. (Pamětnice přestoupila ke katolické víře.) S knězem je pak pojilo celoživotní přátelství. Roku 1985 se zúčastnili pouti na Velehrad, kde syn zpíval s církevním sborem. Tato událost se stala zlomovým okamžikem a určitou předzvěstí konce režimu. Masa věřících tehdy vypískala komunistický projev ministra kultury Klusáka a dala jasně najevo svůj nesouhlas. Nebylo proti nim zakročeno. 

Syn Karel v roce 1988 odmaturoval a stejně jako jeho rodiče lásku k režimu nesdílel. Poslouchal zakázané kapely, začlenil se mezi lidi z undergroundu, často jezdíval do Prahy a později se účastnil i demonstrací a různých protirežimních akcí. V souvislosti s jeho aktivitami manželé Hewaničtí nikdy vyslýcháni nebyli, nevědí ani, že by syn měl nějaké problémy. V průběhu normalizačních let se k nim dostávala přes různé známé i samizdatová literatura. Hana Hewanická občas něco přepsala na stroji a poslala dál, důvěryhodným přátelům. Nebyla součástí žádné organizované skupiny. Syn vozil domů například časopis Vokno a další neoficiální periodika. V létě roku 1989 podepsali s manželem prohlášení Několik vět. Později, v roce 1989, když se daly do pohybu události sametové revoluce, jezdila pamětnice se synem každý den do Olomouce na shromáždění a jako dobrovolnice pomáhala studentům na univerzitě. Vybavuje si, jak v podloubí radnice stáli připravení policisté se psy, ale nakonec proti nim nezakročili. Začala věřit, že se dožijí svobody. Celý život poslouchali s manželem Svobodnou Evropu, měli tedy nezávislé informace. Prožívali zvolení Václava Havla prezidentem, šlo o období velké euforie. Zpětně si Hana Hewanická uvědomuje, jak naivní byla shovívavost tehdejších představitelů vůči KSČ a jejím členům, domnívá se, že měli být postaveni mimo zákon. 

Po sametové revoluci požádali s manželem o nahlédnutí do zpřístupněných archivů. Pamětnice uvádí, že svazek StB byl veden pouze na manžela. Roku 1994 začala pracovat pro olomouckou Charitu jako terénní pečovatelka, podařilo se jí tak skloubit práci s péčí o nemocnou maminku. Poté dva a půl roku pracovala v Matici cyrilometodějské na Dolním náměstí v Olomouci a z této pracovní pozice odešla do důchodu. V době natáčení, v roce 2025, žil syn Hewanických – Karel – již pětadvacet let ve Spojených státech amerických, za rodiči jezdil každý rok na dovolenou a sledoval dění v České republice. Hana Hewanická s manželem stále žili ve Velké Bystřici. Jeho zdravotní stav už bohužel natáčení neumožnil. Rozhodla se tedy promluvit za oba. Vždy považovala za důležité, aby se na dobu nesvobody nezapomnělo. Mladým lidem by vzkázala, aby žili v pravdě a nepodléhali současnému populismu. Přála by si, aby si vážili těch, kteří svobodě dokázali mnohé obětovat.