Václav Herout

* 1943  

  • „Postupně začala i tady propaganda ve smyslu „ohrožení Srbové na území Chorvatska“. My jsme si mysleli, že to nemůže přece být pravda, v televizi třeba říkali, že je tu továrna, kde do pece hází Srby. Tomu se smáli i zdejší Srbové. Nikdo neočekával, že by to mohlo přejít do nějakého boje na zdejším území. My jsme slyšeli, že se něco děje v Kninu, že je tam autonomie, Krajina. Ale možná jsme jen neměli dostatek informací, mysleli jsme, že to přejde. Ale mezitím, co se nestalo, když se to dostalo i sem do Daruvaru. Byli jsme překvapeni, když jsme slyšeli, že tu byli zavražděni tři policisti. Bylo to překvapení, najednou se lidi probudili a vidí, že válka zaťukala i tady v Daruvaru. Bylo to v září. Vypukla vzpoura v policii, kdy srbští policisté zajali ty chorvatské, pak dopadly na Daruvar první granáty a zemřeli první lidé.“

  • „My jsme naštěstí měli sklep, a ten vás před těmi obyčejnými granáty ochrání, tam není problém. Potom ale, když zapojili letectvo, a to svrhávalo velké pumy, až 800 kilogramů. A ta, kde spadla, tak se dostala až tři metry pod zem. Takže musíš mít štěstí, aby to nespadlo tam, kde jsi zrovna ty. A když ano, tak je hotovo. Jedna puma, trochu menší, dopadla do obchodu, kde pracuje manželka. Obchod má tři patra, puma prorazila první, druhé a třetí, padla až dolů a neexplodovala. Kdyby vybuchla, kdo ví, jak by to dopadlo. Když (Chorvaté) zabrali vojenský sklad, tak ho (jugoslávské) letectvo chtělo zničit, protože tam bylo zbraní, které se dostaly do rukou chorvatského vojska, opravdu hodně. A když tam pak bomba spadla a sklad explodoval, všechna skla tady na výkladech v Daruvaru v okruhu pěti kilometrů popraskala. Ale i bez ohledu na to všechno Daruvar ještě dopadl docela dobře.“

  • „Nejezdila auta, tak jsem jel na kole. Dostal jsem se do toho Hrubečného pole, tam už byla nějaká auta, takže jsem tam kolo nechal a dostal jsem se k Virovitici, k Barczi na maďarské hranici, kde jsem měl sborové místo. Dva dny jsme tam čekali v civilu, přišel déšť, pršelo. Nikdo nám neřekl, co se děje, my jsme jen věděli, že jsme mobilizováni. Že asi je nebezpečí, že by Rusko (SSSR) zaútočilo i na Jugoslávii, protože podpořila ty změny a byla proti té okupaci, těch, pojmenuju je – spřátelených – socialistických států. Samozřejmě já jsem to tehdy nechápal, dnes se na to koukám jinak. Rusko tehdy neplánovalo zaútočit na Jugoslávii, a ani Jugoslávie neplánovala pomoci Československu, to by byl absurd. Ale v takovéto situaci je to zvykem, že se vojsko přesune k hranici, a když naši viděli z druhé strany maďarské tanky, tak přišli k závěru, že tady se kritizovala ruská politika, a mohlo by se tak zaútočit i na Jugoslávii. Dva dni jsme tam byli v civilu v dešti, teprve třetí den nám dali uniformy a nějaké staré flinty, to bylo všechno záložníci, nebylo to žádné vojsko, ty flinty z první světové války. Já jsem si myslel, že když na nás Rusové zaútočí, tak nás budou chytat jako zajíce v tom lese. Jak se jim můžeme vůbec vzepřít? A k tomu žádné informace. Nesměli jsme si pustit ani rádio, nebyly žádné zprávy. Já jsem na vojně byl telefonista. Radiostanice byly, ale prý nesmí se používat, protože jsou slyšet z druhé strany hranice. Tak jsme rozmotali ty dráty, to bylo až deset kilometrů, někdo to pak v noci přetrhne nebo přejede, pak hledej, kde je porucha. Já jsem tam byl měsíc a bylo to horší než celá vojenská služba u nás. Teprve ke konci nějaké informace byly. Zajímavé ale je, že televize ani rádio, nikde o té mobilizaci nepsali, vše se umlčelo.“

  • „Já jsem žil v té poválečné době, právě když se pokusili znárodnit půdu. Pamatuju se, to bylo ještě v Brestově. Odsud jsme se odstěhovali v roce 1949 a já jsem 1943. Takže měl jsem pět roků. Když se to nedařilo, chtěli jídlo, potraviny. Jugoslávie neměla ani potraviny pro sebe a chtěla ukázat, že má. Takže se vozila do Albánie pšenice nebo vodka. Jenže to musí vymoci od sedláka. Takže už předem řekli, kolik sedlák musí dát státu pšenice. Když bylo to mašinování, tedy mlácení, ale se strojem. Vždy tam byl jeden státní úředník, který počítal, kolik se tam pšenice, kolik toho, kolik tamtoho. Pak se o to musíš dělit, odvést to státu. Samozřejmě to lidi schovávali. A když někdo nedal, tak šli (prohledávali), říkali tomu vymetání půdy. Co to bylo – já jsem to jako dítě poslouchal, měl jsem strach, jestli nám vymetou půdy, nebudeme mít co jíst. Nebudeme mít chleba. Dospělí tak mluvili mezi sebou a já jsem to poslouchal. Jednou přišli k nám vymetat. Jestli si nedal dost pšenice, vymetli všechno a odvezli ti to, a musel jsi být rád, že tě ještě k tomu nezavřeli do žaláře. Jednou, když přišli k nám vymetat a já jsem viděl, jaký naši měli strach, aby jsme měli dost chleba, tak jsem vzal bochník chleba. My jsme měli takovou velkou pec na dvoře, pekli jsme vždycky pět bochníků, stačily tři týdně. Takže když přišli vymetat, tak já, aby jsme měli co jíst, tak jsem ten bochník vzal a schoval jsem se s ním do postele a přikryl jsem se peřinou. A usnul jsem s tím bochníkem. Když odešli, naši mě hledají, mají strach, jestli se něco nestalo, a pak mě nějak našli v té posteli s chlebem v náručí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Daruvar, 22.11.2019

    (audio)
    délka: 01:49:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Daruvar, 22.11.2019

    (audio)
    délka: 49:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Daruvar, 22.11.2019

    (audio)
    délka: 01:36:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mirko, běž, nebo hodím granát!

V roce 1962 jako maturant gymnázia
V roce 1962 jako maturant gymnázia
zdroj: archiv pamětníka

Václav (Vjenceslav) Herout se narodil 10. září 1943 v Daruvarském Brestově asi 10 kilometrů od centra chorvatských Čechů Daruvaru. Jeho předkové přišli do oblasti dnešního Chorvatska s ostatními krajany v 19. století z Královéhradecka. Stěhovali se za lepší a levnější půdou na tehdejší jižní hranici rakousko-uherské monarchie, která si od jejich přesídlení slibovala posílení regionů v těsném sousedství Osmanské říše. Do roku 1949 žila rodina v Daruvarském Brestově, potom se přestěhovala do Malých Zdenců. Václav Herout absolvoval čtyři třídy české školy a čtyři třídy školy chorvatské. Poté zamířil na pedagogickou akademii v nedalekém Pakraci, kde vystudoval specializaci český jazyk – dějiny. Historii studoval i na univerzitě v Záhřebu. Jako učitel působil na základní škole v Ivanově Sele, na střední škole v Bělom Monastiru, pak zakotvil na gymnáziu v Daruvaru, kde zůstal až do odchodu do penze. V roce 1968, když se Jugoslávie po invazi do Československa cítila ohrožená, nastoupil v rámci mobilizace do armády a sloužil v blízkosti maďarské hranice. V Daruvaru prožil válečné události v roce 1991. Působil i jako dopisovatel krajanského časopisu Jednota. Po celý život mapuje dějiny chorvatských Čechů, sbírá jejich příběhy a zaznamenává mizející tradice. V roce 2003 převzal archiv chorvatských Čechů v Daruvaru. Je i aktivním muzikantem v dechovce. Má tři děti, v roce 2020 žil v Daruvaru.