Jan Hendrych

„Po roce 1968, 1969 už to nešlo. Jak byl rozpuštěný svaz výtvarníků, byli jsme vedení jako živnostníci, aby nás nezavřeli pro příživnictví. Trvalo pět, šest let, než jsem mohl zase vystavovat. V Mánesu jsem měl nějaké nevhodné výroky a řekli mi, ať už tam nechodím. Nevěděl jsem, co budu dělat, čím se živit. Jedno dítě už bylo na světě. Protože jsem byl snad docela slušný v modelech, jeden kolega – restaurátor, který měl papíry, si mě vzal na lešení a dělal jsem na jeho jméno. Dělali jsme napůl, ale psalo se to na něj. Na Jirku Laštovičku. A to mi vydrželo 30 roků. I když časem, protože mě někteří restaurátoři, kteří byli v komisi, znali, řekli mi, abych to psal na sebe, že u nich v sekci restaurátorů by to prošlo. Takže po pěti letech už jsem mohl pracovat oficiálně.“

„Chodili jsme do Střešovic do hospody u hřiště. Chodili tam kluci Placákovi, znal jsem je oba, i paní Placákovou, která dělala zdravotní sestru. Pana Placáka, doktora, jsem znal spíš jen od vidění z koncertů. Ale znali jsme se jako rodiny. Vedli jsme různé vlastizrádné řeči a nějaký dobrák nás napráskal. Zkrátka asi za týden mi přišlo, že mám přijít na Bartolomějskou na nějaké úřední vysvětlení. Myslel jsem, že to bude zajímavé, ale nebylo to zajímavé. Jeden byl hodný, druhý zlý, jak to bývá v každé dobré krimi. Řekl jsem jim, že si toho moc nepamatuji. Že už jsem měl vypito. Pak mě pozvali ještě do kavárny Slávie a tam mi ten pán nabízel členství a že bych byl u nich. Řekl jsem jim, že hrozně kecám, že piji a všechna tajemství bych vyzradil. Pak mi dali naštěstí pokoj.“

„Výtvarníci vždycky byli živnostníci, odjakživa. Když se chtěl někdo dobře živit, dělal třeba Rudoarmějce. Kdo takový nebyl, tak to nedělal. Ale zase byla taková věc, že například ministr vnitra Barák sbíral díla umělců, kteří nesměli vystavovat. Třeba Zrzavého nebo Tichého. Soukromě je kupoval, aby to nikdo nevěděl. Měl sbírky. Byl tak chytrý, že věděl, že to má hodnotu. To jsou takové anomálie.“

„To byla spíš sranda. Opravdu to byla sranda. Aspoň pro lidi, kteří se o výtvarné umění odborně zajímali a měli ho rádi, to byla spíš legrace. Čermákové Nanebevzetí Stalina – my jsme byli kluci, ale chodili jsme se na to dívat jako do panoptika. To nikdo nebral vážně. Nebylo to dobře malované, ale byla to ideologie. To jsme nikdy nebrali vážně. Vážně byl braný jedině sochař Makovský, který sice udělal taky pár těchto věcí, ale byly sochařsky dobré. Například jeho Partyzán a nakonec i Rudoarmějec v Brně. Ta socha je kompozičně zajímavá. To jsme tedy nějak vycítili, že to je jen zástěrka, že tam je něco ve stejnokroji. Ale že je to v podstatě dobře dělaná socha. To jsme vycítili sami nebo nás na to ti starší upozornili. Ale většinou to byla sranda.“

„Když jsem byl vyzván a udělal jsem konkurs na akademii, nastoupil jsem jako profesor. Ještě čtyři měsíce jsem restauroval celou fasádu domu na Letné. Původní výkresy tam byly od Alfonse Muchy. Bylo to opršené, štukatury byly spadlé. Na lešení jsem to tam nalepoval. Dělal jsem tam jako zedník. Studenti, kteří mě znali, chodili ze školy, mě vídali na lešení, jak tam dělám nějaké kudrliny, byla to až sranda. Na akademii jsem nastoupil v devadesátém roce. Vyzvali mě studenti z akademie i z UMPRUM. Mně to bylo jedno. Já jsem původně absolvoval UMPRUM, na akademii jsem dělal aspiranturu. Učit na akademii jsem šel proto, že jsem viděl, že tam dělá konkurs třeba Nepraš a někteří lidé, které jsem znal. Vybrali mě lidi, co byli v komisi. Byl tam Knížák, Zoubek a další, už si to nepamatuji.“