Hilde Heller

* 1923  

  • „Solange, als niemand gehetzt hat, war alles normal. Wir (auch meine Eltern) haben normal miteinander gelebt. Mein Vater hat auch niemals was gesagt, das z. B. irgendetwas nicht stimmen würde. Wie gesagt, bis die Hetzterei losging. Aber jedenfalls, das eine ist sicher. Nach 1945, jeden Samstag, Sonntag kamen Leute, die Häsuer begucken, und wenn sie ihnen gafallen haben, mussten die Leute raus. Wir mussten auch raus, uns haben sie dort oben, wo ein grosses einstöckiges Haus ist, dort haben sie uns untergebracht. Wir waren sieben Familien, die da gewohnt haben. Ich glaube, die sind auch nachts um das Haus geschlichen, und geguckt, ob man da was schlechtes machen könnte“ „Do té doby, než začalo štvaní, bylo všechno normální. My, moji rodiče jsme spolu žili normálně. Můj otec také nikdy nic neříkal, na nic si nestěžoval. Jak říkám, než začalo to štvaní. Každopádně, jedno je jisté – po roce 1945, každou sobotu, neděli přicházeli lidé okukovat domy, a když se jim líbily, museli lidi pryč. Taky jsme museli pryč a ubytovali nás spolu se sedmi rodinami v jednom jednopatrovém domě, tam nahoře. Myslím, že se taky často v noci plížili kolem domu a koukali, co by se dalo provést.“

  • „Damals hätten wir freiwilig weggekonnt, das war, als die Russen kamen – 1968. Da wollten sie aber 6000 Tausend Kronen auf die Person haben und das hatten wir ja nicht. Mein älterer Sohn ging das erste Jahr in die Mittelschule und meinte, der schafft es auf Deutsch nicht. Das war ein ganz grosser Unsinn, der hätte es ganz bestimmt auf Deutsch geschafft. Das eine war eine grosse Frechheit…als die Kinder die Legitimation kriegten. Da haben sie „národnost česká“ reingeschieben, ohne jemand zu fragen. Ohne jemand zu fragen….als sie die Legitimation ausgestellt kriegten, es stand „národnost česká“ drin. Der jüngere wollte etwas unternehmen, aber der ältere sagte: ´lass das´. Also sie sind heute eben Tschechen.“ „Tehdy jsme mohli dobrovolně pryč, to bylo, když přišli Rusové – 1968. Tenkrát chtěli ale šest tisíc korun na osobu a to jsme neměli. Můj starší syn chodil první rok na střední a myslel, že to v němčině nezvládne. To byl nesmysl, jistě by to byl býval zvládl. Jedno byla ale velká drzost… když děti dostaly občanku. Napsali jim tam - národnost česká, bez ptaní. Když dostaly tu legitimaci, byla tam národnost česká. Ten mladší chtěl něco podniknout, ale ten starší řek, aby to nechal. Takže jsou dneska Češi.“

  • „Es hat sich viel verändert, es gab bei uns viel Industrie, hauptsächlich Glasindustrie, Heimarbeit, und das ist alles hinüber, alles weg, keine Arbeitsmöglichkeiten mehr im Ort. Der Ort Mistrovice, Oldřichov und Mistrovice (die waren extra). Mistrovice hatte 1900 Einwohner, Oldřichov hatte ungefähr 1650 oder so was, und jetzt haben beide 1660. Man hat hier eine tschechiche Schule gebaut, wir sind in die deutsche gegangen, wir hatten eine deutsche Bürgerschule in Kamenický Šenov. Das lief alles normal, solange, als Henlein nicht gehetzt hat…das ist aber wahr.“ „Mnoho se tu změnilo, bylo tady hodně průmyslu, hlavně sklářského, hodně se pracovalo i doma, a to je všechno pryč, nejsou tu už žádné pracovní příležitosti. Mistrovice a Oldřichov byly dříve rozděleny. Mistrovice měly 1900 obyvatel, Oldřichov asi 1650, dneska mají obě 1660. Postavili tady i českou školu, my jsme chodili do německé měšťanky do Šenova. Všechno probíhalo normálně, dokud tady nezačal štvát Henlein.“

  • „Wir waren eigentlich staatenlos. Erst, wie die Kommunisten kamen, haben wir die Staasbürgerschaft gekriegt, und kriegten unsre geringe Rechte. Vorher waren wir eine grosse Null. Zwanzig Prozent vom Lohn wurde mir abgezogen, ich habe in Kamnitz gearbeitet, dort habe ich Motoren gewickelt. Der Chef hat es immer wieder bedauert, dass er mir es abziehen muss, aber es liess sich nichts ändern“ „Byli jsme vlastně bez státní příslušnosti. Teprve když přišli komunisti, dostali jsme státní příslušnost a s tím i některá naše drobná práva. Předtím jsme byli jedna velká nula. Dvacet procent ze mzdy mi sebrali, pracovala jsem v Kamenici, motali jsme tam elektromotory. Můj šéf vždycky litoval, že to musí udělat, ale nedalo se nic dělat.“

  • „Wissen sie, ich habe von alldem nicht viel mitgekriegt, denn wie ich die Kinder hatte, habe ich die Heimarbeit gemacht und war sonst nirgendwo. Einmal wollten sie mich auf die Gemeinde wählen und das wollte mein Mann nicht, dort waren Männer..das war gefährlich.“ „Víte, nikdy jsem toho tolik nepocítila, protože jsem měla děti a dělala jen domácí práce. Jinak jsem nikam moc nechodila. Jednou mě chtěli zvolit na zastupitelství, ale to nechtěl můj manžel, protože tam byli chlapi… To bylo nebezpečný.“

  • „Ich bin freiwilig in die vierte Bürgerschulklasse gegangen, habe sehr gut gelernt. Aber leider: Wenn kein Geld vorhanden ist, ist dann Schluss. Denn meine Eltern konnten keinen Aufenthalt in einem anderen Ort bezahlen, das war unmöglich. Ich hätte schon Pläne gehabt, aber leider unerfüllbare.“ „Dobrovolně jsem šla do čtvrté třídy měšťanky, učila jsem se velmi dobře. Ale bohužel, když nejsou peníze, je konec. Moji rodiče mi nemohli zaplatit pobyt někde jinde, to bylo nemožné. Bývala bych měla plány, ale bohužel nesplnitelné.“

  • „Man durfte kein Wort sagen, im deutschen Reich, denn überall wurde abgehorcht. Ich wollte heiraten im Kriege, da wollten sie Ahnenpass und sonst was noch von mir …Ein Verhaltestest, oder so was haben….Leider ist er gefallen, alles war schon bestellt….Wie es halt vielen gegangen ist. Er ist in Lemberg gewesen, sie hätten mit einem Flugzeug Ersatzteile holen und er ist nicht zurückgekehrt. Wer weiss. In Polen vermisst, das war so viel wie Ende. Darf man sich auch nicht wundern, denn sie sind mit den Polen auch nicht gerade nobel umgegangen.“ „V říši se nesmělo říct ani slovo, všude se špiclovalo. Chtěla jsem se ve válce vdát, to chtěli výkaz mých předků a ještě něco… průkaz o mém chování (politickém). ... Bohužel padl, bylo už všechno objednáno… jak se holt dálo i jiným. Byl v Lemberku, měli letadlem vyzvednout nějaké náhradní součástky a on se nevrátil. Kdoví. Být pohřešován v Polsku znamenalo tolik co konec. Nemůže se taky nikdo divit, protože oni s těmi Poláky nezacházeli zrovna noblesně.“

  • „Ich meine, wer nichts hatte, kann nichts verlangen und die Grossen haben wieder genug, also sollen siedoch mal Ruhe lassen. Das ist meine persönliche Meinung, das brauchen sie niemandem erzählen, es ist aber wahr. Warum lassen sie das nicht mal im Frieden, ich sage mal, ich bleibe, was ich bin. otázka: „Würden Sie sich heute als deutsprachige Böhmin bezeichnen?“ odpověď: „Als Tschechin nicht, als Böhmin ja. Es sind ja alle Böhmen, die hier gelebt haben, in Böhmen. Ich bleibe Deutsche.“ „Myslím, že kdo nic neměl, nemá co požadovat a ti bohatí mají dost, tak by to už měli nechat na pokoji. To je moje osobní mínění, to nemusíte nikomu vyprávět. Je to ale pravda. Proč už to konečně nenechají v klidu? Já říkám, jsem to, co jsem. otázka: „Označila byste se dnes za německy mluvící Češku? (nepřesné, nelze přeložit) odpověď: „Ne Češka, ale böhmisch! Všichni, kdo tu žili, byli böhmisch. Zůstávám ale Němkou (míněno jazykově).“

  • „Wir waren nicht bei der Henleinpartei, meine Eltern waren schon immer bei Sozialdemokraten. Henelin war uns zuwider. Als Kind hat man davon überhaupt nichts verstanden, aber hat gesehen, was später daraus kam. Der Henlein war für uns unbeliebte Person. Ich wurde niemals von zu Hause beeinflusst, irgendwas zu denken oder zu glauben. Ich musste es mir selber zusammenreiben, ich bin auch hin und wieder in die Kirche gegangen., Nicht fanatisch, aber wir sind gegangen, römisch-katholisch waren wir.“ „Nebyli jsme u henleinovců, moji rodiče byli vždy sociální demokrati. Henlein nám byl proti srsti. Jako dítě jsem tomu nerozuměla, ale bylo potom vidět, co z toho vzešlo. Henlein u nás nebyl oblíben. Já osobně jsem nikdy nebyla z domova ovlivňována, něco si myslet nebo v něco věřit, musela jsem si to srovnat sama. Chodila jsem pravidelně do kostela, ne fanaticky, ale chodila, byli jsme římští katolíci.“

  • Na otázku, proč a za jakých okolností směla rodina zůstat v Čechách, odpovídá: „Na ja, das war so, ich habe 1946 geheiratet und unsre Hochzeitsreise war in das Evakuierungslager nach Děčín. Für Glasarbeiter gab es eine Legitimation – und die konnten hier bleiben, weil sie gebraucht wurden. Auf der anderen Seite haben sie so viel Leute rausgeschmissen, das sie in Bayern die Glasindustrie wieder aufgebaut haben. Das hat sich damals niemand überlegt….Hauptsache, Deutsche waren weg. Dann kriegte mein Mann als Glasarbeiter die Legitimation und wir konnten wieder zurückkommen.“ „No, to bylo tak: v roce 1946 jsem se vdala a na svatební cestu jsme jeli do evakuačního tábora do Děčína (míněno ironicky). Pro skláře existovala legitimace – a ti mohli zůstat, protože je potřebovali. Na druhé straně vyhnali tolik lidí, že ti vybudovali v Bavorsku sklářský průmysl. To si nikdo tehdy pořádně nepromyslel… Hlavně, že Němci byli pryč. Potom můj muž dostal tu legitimaci a mohli jsme se vrátit zpátky.“

  • „Die Leute, die hierher kamen, die ersten, die kamen von Meierhöfen. Die Deutschen, die wollten sie auf die Meierhöfe schicken, da hatten sie keine Arbeiter. Die Erna hat Ihnen bestimmt was davon erzählt. Also die ersten kamen von den Meierhöfen, wo sie sich hingestellt haben. Aber eigene Einsicht haben in das Ganze hatten sie keine. Deswegen sind auch alle Bauernhöfe zu Grunde gegangen. Die haben sich gedacht, die kommen hierher, die Deutschen werden arbeiten und sie die Herren spielen. Dabei hatten sie keinen blassen Dunst davon. Dort drüben war der schönste Bauernhof im Orte. Dort haben sie Juden eingesetzt, und die hatten recht keine Ahnung davon. Die hatten kein Interesse dran..Landwirtschaft. Der eine, den sie erst hingebracht hatten, der hatte schwarz was geschlachtet, den hatten sie zum Teufel geschickt, wobei sie danach niemanden hatten und die Juden eingesetzt haben. Die hatten Verbindung zu anderen Juden und über die Nacht waren sie alle verschwunden. Die haben gewusst, was kommt….wollten keinen Kommunismus. Die haben gewusst, was da in der Luft liegt….Weg waren sie.“ „Ti lidi, co sem přišli první, byli ze statků. Němce chtěli na ty svoje statky poslat, protože neměli pracovní síly. Erna vám o tom určitě něco vyprávěla. Takže ti první přišli z těch statků, kam se usadili, ale neměli páru o tom, jak to chodí, proto všechny statky zpustly. Mysleli si, že přijdou, Němci budou na statcích pracovat a oni budou dělat pány. Neměli o tom páru. Tam naproti byl nejhezčí statek v okolí. Tam nasadili Židy a ti o tom už vůbec neměli ponětí. Ani zájem…. o zemědělství. Před nimi tam byl jeden, co dělal načerno porážky (dobytka), tak ho vyhodili. Ale neměli nikoho, tak tam nasadili Židy. Ti měli spojení na ostatní Židy a přes noc odsud zmizeli. Věděli, co přijde… a nechtěli komunisty. Věděli, co visí ve vzduchu, a byli pryč.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nový Oldřichov, 15.07.2006

    (audio)
    délka: 01:03:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zprvu jsem nechtěla česky říct ani slovo Dnes mluvím velmi dobře, ale je to pro mě cizí řeč

HH
HH
zdroj: Pamět národa - Archiv

  Hilde Heller se narodila v roce 1923 v Novém Oldřichově u Kamenického Šenova, v sociálně demokratické rodině. Jako mladá dívka nastoupila do služby ve mlýně ve vesničce Phillipsdorf, kde se zasnoubila s mužem jménem Alfred Rief. Ten bohužel těsně před svatbou padl na východní frontě. Po válce nebyla odsunuta, a to díky tomu, že muž, za kterého se krátce předtím provdala, byl sklářem, a skláři byli důležití pro český průmysl. Byla svědkem osídlování pohraničí novými příchozími, pracovala v lomu, jejím dětem byla automaticky udělena česká národnost.  Nový Oldřichov, kde Hilde Heller stále žije, je dnes ryze česky mluvící obcí a ona (manžel zemřel v roce 1993) je jeho poslední německy mluvící obyvatelkou.