Michal Hecht

"Co se dělo v době komunismu, myslím, celý západ tak nějak věděl o celém východním bloku, jak to tady vypadá, a ti, co byli trošku empatičtí, se nám snažili pomáhat, aby prostě čeští lidé, kteří přišli ven, tam měli dobrý začátky a tak dále. A to jako fungovalo i ve Finsku, bylo tam hrozně vstřícných lidí, kteří pomáhali nějakým utečencům a tak. No ale v momentě, jak se to otočilo, nebo ne, ale, tak zase naopak, v té době všichni znali Václava Havla. To byla opravdu osobnost, takže když jsem někde řekl, že jsem Čech, tak říkali: 'Jo Havel, no jo.' A všichni o něm všechno věděli a dá se říct, že v té době byla naše země obecně světově známá."

„Když jsem potom začal hrát divadlo, tak tam to na mě nejvíc zapůsobilo. Protože zpočátku jsem hrál divadlo mluvený. A každý herec se snaží, i když to bylo opravdu jenom amatérský, jednoduchý, ale prostě snaží se říct nějakou myšlenku národu. A v té době fungovala totální cenzura, že vlastně všechno, co jsme chtěli říct, musel někdo zkontrolovat, schválit. A plno věcí, které nic neznamenaly, nám vyškrtali. A tak vlastně všechno to byla jenom taková hra o to, dostat do textu nějaký slovíčko, aby ho cenzura pustila, ale přitom diváci pochopili, že v tom je jinotaj. No, a to mělo největší ohlasy úspěchu potom na jevišti. Takže jsme si hráli s tímhle tím. A já jsem ale potom dospěl k závěru, že je to hezký si takhle hrát, ale mnohem lepší by bylo dělat divadlo svobodně. A takže jako jsem celý život, nebo celý život v této fázi začal uvažovat, že bych radši divadlo dělal v cizině. Speciálně když jsem dělal pantomimu, tak jsem měl bez jazykové bariéry a měl jsem tu možnost.“