Květuše Havlíčková

* 1931  

  • „No tak, to je problém, ta ideologizace. Protože faktem je, že když už jsem studovala na Vysoké škole zemědělské v 50. letech, tak jeden z vyučovacích předmětů byl marxismus-leninismus. Zrovna tak když jsem dělala na škole aspiranturu, tak zase tam byla zkouška z marxismu-leninismu. Takže tady s tím učením jsem se samozřejmě setkávala a mnohé z toho jsem si osvojila a přijala i jako svůj vlastní názor. Ale jinak do nějakých roztržek nebo protiřečí jsem se nikdy nedostala.“

  • „To je velice těžké říct, protože těžko jsmě měli pocit nedostatku zboží. Faktem je, že za té prvé republiky bylo všechno. Za války pak nebylo skoro nic. Potraviny byly na lístky. Bylo toho všeho velice malé množství i na oblečení byly šatenky. Takže všechno bylo omezené. Přešívalo se všechno ze starého. Jídlo se shánělo všelijakým způsobem, navíc k těm lístkům, čili vyjíždělo se do vesnic, tam se vyměňovala mouka nebo drůbež za ručníky, za cíchy. Byl to takový zmatek, ale po válce se všechno postupně zlepšovalo, takže já mohu říct jenom, že se všechno rok od roku vylepšovalo a to zásobování bylo lepší. Uznávám, že asi na Západě to všechno šlo rychleji, ale u nás to opravdu z roku na rok stále se zlepšovalo a řekla bych, že třeba zásobování v takovém roce 67 už bylo velice uspokojivé a velice úžasné.“

  • „No tak to v každém případě, protože především v době, kdy jsem pracovala do roku 1959 jako okresní zootechnik v Litomyšli, tak tam družstva pětileté plány musely sestavovat, a tenkrát bych kritizovala to plánování, že opravdu bylo příliš detailní, takže nám dálo veliké úsilí se zootechniky jednotlivých družstev nebo státních statků sestavit ty pětileté plány a z okresu jsme museli s tím pomáhat. Tak v tom samém případě ano. Pak už v rámci působení na Vysoké škole zemědělské ty pětiletky jsme chápali jako určitá období, ale pětiletý plán jako takový pro nás neexistoval.“

  • „A byla taková situace, co už dneska je těžko pochopitelná, že když se přijíždělo, třeba konkrétně do Prahy, kde jsem to prožívala všechno, tak Pražáci museli vyjíždět tedy za těmi potravinami ven. A na nádražích, když přijel vlak, byly veliké kontroly, a ty když zjistily, že si Pražák něco veze domů, tak mu to všechno bezmislostně sebraly. Takže v té době byly i takové situace, že se vědělo určitě, na které stanici těsně před Prahou je potřeba to, co člověk veze z vesnice, vyhodit z okna, tam někdo musel u té trati stát. Musel to sebrat, pak člověk klidně dojel vlakem do Prahy, nic nenesl a ten dotyčný, co to tam sebral, tak ten to donesl na konečnou stanici tramvaje a pak tramvají to provez pěkně až domů. Takže takové případy skutečně byly, i když třeba v našem případě, mojí rodiny, nikoliv.“

  • „No tak to byla doba, kdy jsem pracovala na tom litomyšlském okrese. A musím říct, že tam byl velký problém, protože ten tlak na zakládání družstev byl v té době velice intenzivní a okresní výbory strany usměrňovaly, aby ty družstva se zakládala a rozšiřovala velice rychle. A tam jsem měla určité výhrady ke způsobu získávání těch lidí. Protože na jedné straně jsem chápala, že se zemědělství musí dostat do velkovýroby, tak jako se do té velkovýroby dostával průmysl. Ale nechtěla jsem, aby to zemědělství bylo v rukou několika lidí a ostatní tam museli jako manuální pracovníci dělat. Takže vítala jsem družstevnictví jako úžasné řešení velkovýroby zemědělství, ale ten tlak na to, aby se družstva zakládala rychle, aby zemědělci do družstev rychle vstupovali, tak ten se mně mnohdy nelíbil, protože se nejdříve těm zemědělcům slibovalo, zvlášť když to byl dobrý zemědělec a byla perspektiva, že by to mohl být i dobrý vedoucí nějakého úseku v tom družstvu, tak tam se ti lidé přemlouvali, třeba nabídkou aut, na která se muselo dlouho čekat, nebo se i potom používal tlak, že ti lidé byli donucováni buď velikým úsilím, nebo dokonce i třeba, když děti studovaly na školách, tak že třeba se jim vyhrožovalo, že děti vyhodí ze škol. Takže to urychlené vytvářené družstev se mi nelíbilo. Myslím, že se to mělo dělat pomaleji a že by to bývalo bylo lepší. Jsem ale hrdá na to, že i do dněšní doby družstva, která jsme zakládali na okrese Litomyšl, dodneska pracují jako zemědělská družstva, ať už je to družstvo v Dolním Újezdu, nebo v Morašicích.“

  • „Se systémem jsem se do rozporu veřejně nedostala, a pokud se týká obvinění, tak abych byla obviněná, abych za to byla nějakým způsobem diskvalifikovaná, trestaná, tak to v žádném případě ne. Ale samozřejmě k některým věcem jsem měla námitky. Ty jsem veřejně říkala a nikdy se mi nic nepřihodilo.“

  • „Zlepšit a napravit? To asi je problém, do jaké míry jsem mohla. Samozřejmě to znečištění bylo problémem velikým a já jsem dělala částečně i na úseku tvorby a výhledové tvorby jednotlivých zemědělských oblastí, a tam jsem se s tímto problémem setkávala. Takže ano, ale spíše to byla snaha v rámci možností vylepšení situace.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Cheb, 26.04.2018

    (audio)
    délka: 21:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na každé situaci v našem životě můžeme najít něco dobrého a zlého

KHS.jpg (historic)
Květuše Havlíčková
zdroj: archiv pamětnice, archiv projektu PNS

Květuše Havlíčková se narodila 24. října 1931 v Praze. Nejdříve žila se svými rodiči v Karlíně na Královské třídě, kam chodila dva roky do obecné školy, ale po vyhlášení protektorátu se přestěhovali do Vršovic. Nastoupila do obecné dívčí školy v Heroldových sadech, kterou navštěvovala od roku 1939 do roku 1945. Kvůli totálnímu nasazení se musel otec přestěhovat do Trutnova a paní Havlíčková zůstala v Praze na internátě poté, když začala studovat na gymnáziu ve Vinohradech. Ale jelikož to byla škola katolická, byla hned po převratu v roce 1948 uzavřena. Do maturitního ročníku nastoupila na gymnázium zpět do Vršovic. V roce 1950 začala studovat Vysokou školu zemědělskou v Praze. Hned první den na VŠ se seznámila se svou celoživotní kamarádkou Marií Jankovou. Ta jí představila Josku -  prvního mládence, se kterým se pamětnice na škole seznámila. V roce 1952 měli svatbu na Staroměstské radnici v Praze. Ve třetím ročníku dodatečně nastoupila na vojenskou službu. V této době se také rozhodla pro brněnskou fakultu zootechniky. Na konci studia dostala umístěnku do Litomyšle, kde pracovala v inseminační stanici Osík a její manžel byl agronomem v JZD. Z Osíka ji ale velmi brzo přesunuli na okresní výbor, kde plnila funkci okresního zootechnika. Po letech se přestěhovala zpět do Prahy, kde na Vysoké škole zemědělské vyučovala obecnou zootechniku. Nyní je v důchodu a žije v Chebu, kam se přestěhovala za svým synem Pavlem.