Růžena Hanáková

"Bylo právě dvanáct hodin, začala létat letadla a tak nízko, že jsme se začali bát, všichni jsme utíkali domů. V Senici měli všichni kryty vykopané na zahradách a kdo měl sklep, ti sedláci – kdyby vyhlásili nálet, tak že všichni půjdou do krytu a do těch sklepů. My jsme také na našem domečku měli sklep, tak když to začalo létat, maminka říkala: 'Honem, děcka, do sklepa, honem do sklepa!' Najednou začali bombardovat, jednu bombu pustili u kostela a do hospody, tam jich bylo nejvíc. Tam v zahradě pustili bomby, tam bylo hodně mrtvých vojáků a koní, a jednu pustili přes tři domy kousek dál."

"Najednou přišel rozkaz cikány vystěhovat a do plynu. To byla strašná pohroma, to v Senici všichni plakali, pak je šli vyprovázet. Gestapo normálně přišlo a museli jít ven, museli. Až za dědinu s nimi šli, hudba jim hrála, všichni je vyprovázeli, celý průvod s nimi šel, až na konec dědiny, až k Vojnicům."

"Viděla jsem, jak je paní učitelka bledá. V naší třídě byl inspektor a myslím, že čekala, co řeknu, když se bude ptát, kde jsem byla. Ale já jsem nebyla zase tak hloupá, já jsem mu řekla, že jsem byla s maminkou u pana doktora. On říkal: 'Když jsi tedy přišla, ukaž nám na mapě německé hranice, kam až dosahují,' jenomže já jsem to nevěděla. A byl právě konec školního roku, tak už byly napsané školní zprávy, tak to je jasné, že šestku jsem neměla. On si nechal zavolat ředitele, ten se dal k Němcům, jak Němci začali do Senice přicházet, a říkal mu: 'Co to je? Ta ani neví, kde jsou hranice. Ukažte mně její školní zprávu.' Tak ředitel donesl moji školní zprávu, on ji roztrhal, ředitel musel přinést druhou, před ním napsat šestku. Tak jsem propadla."