profesor Dr. Hans-Dieter Haim

* 1938  

  • „Nesměli jsme ale do našeho bytu, nýbrž nás Rusové odvedli na ulici, kde byly všechny německé ženy s dětmi a starci. Bojeschopní muži byli přeci všichni na frontě, nebo padli, nebo byli v zajetí. A to mělo jen jeden účel. Každý večer po setmění začal strašný kravál a pak přijeli frontoví vojáci na otevřených náklaďácích a zpívali pochodové písně. (Já měl potom později trochu trauma, když u nás v NDR vystupovaly sovětské soubory, protože se tam některé z těch písní znovu objevovaly.) Chtěli si snad zpěvem dodat odvahy? Spustili boční stěnu náklaďáku, zarachotilo to, potom vyskákali v holínkách na dlažbu, to zaklapalo. A potom znásilnili naše matky a sestry.“ „Pak přišel ještě jeden mladý Rus, který se postavil mezi naši matku a naši sestru a potom… Naše matka se postavila před svoji dceru. Naší sestře nebylo ještě ani čtrnáct. Byla v té době vyhublá, nebylo na ní nic ženského. Ale on… Důsledkem je, že pro naši sestru, které bylo nedávno devadesát, pro tu už potom mužská polovina obyvatelstva přestala existovat.“

  • „Ráno přišel někdo s mikrofonem a nahlas vykřikoval, že všichni Němci, kteří tam ještě jsou, se mají shromáždit v deset hodin na nádraží. Ale my jsme se už dlouho připravovali, my jsme na to regulérně čekali. Maminka třeba měla takovou zinkovou vanu, ta měla dole dvě osy a malá kolečka, s tou se dalo sice těžko, ale jezdit. A tam měla vevnitř trochu nádobí a nějaké to jídlo. A potom taky měla jeden dobrý nápad… My jsme měli u bytu, v mezipatře, společný záchod pro dvě domovní partaje. A v zimě, když bylo chladno, měla moje máma takový velký nočník, s poklicí navrch. Tak jsme mohli vykonávat potřebu v byte a ráno se to pak vyneslo. A maminka řekla: 'Nočník bereme na útěk rozhodně s sebou!' A ten nočník potom používal celý vagón! Protože vlak byl pořád zamčený a čas od času vždycky někde zastavil a to jsme pak mohli ven. Nebyla tam žádná toaleta a ten nočník byl velice žádaný. Leželo tam jen trochu slámy na zemi a to, co jsme si směli vzít s sebou. A my jsme potřebovali tři dny a tři noci, abychom urazili trasu, kterou bych dneska jel autem dvě hodiny.”

  • „Otec pracoval nějakou dobu i polských hasičů. A dostal následující úkol, jestli to tu rovnou můžu říct. Měl za úkol spolu s ostatními jezdit před domy a prohledávat byty a sklepy, jestli v nich nejsou mrtvoly. A byly tam ty mrtvoly, o kterých jsem už dříve mluvil. Ale mezitím už uběhlo pár měsíců, když on se v létě vrátil. A potom přišel domů a řekl: 'To so nedokážete vůbec představit, nemáme žádné ochranné oblečení, nic v tomhle směru. Prostě je vytáhneme ze sklepa, položíme na vozík a odvezeme na hřbitov pohřbít.”

  • „První škola, kam jsem chodil, byla Melanchtonova škola v Görlitz. Čtvrtá třída. A tam přišel jednou jeden učitel, měl evidentně nějaké zadání, a ptal se nás, jestli jsou ve třídě také uprchlíci. Alespoň polovina třídy se přihlásila. A pak už se jen ptal, odkud jsme, a my jsme mu to pověděli. Potom nám vysvětlil, že můžeme být neskonale šťastní, že jsme skončili ve východní zóně, respektive po roce 1949 v NDR, v tom státě dělníků a rolníků a ne vtom přívěšku Američanů, tedy na Západě. A že musíme být šťastní, že jsme byli přijati v té šťastné NDR. A že ta země (Slezsko), vždycky patřila k Polsku.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dresden, 15.06.2021

    (audio)
    délka: 01:56:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Inconvenient Mobility
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vždycky jsem měl anděly strážné

Hans-Dieter Haim, Dresden, 2021
Hans-Dieter Haim, Dresden, 2021
zdroj: Post Bellum

Hans-Dieter Haim se narodil 7. března 1938 do německé rodiny ve slezském městě Bunzlau, dnes Boleslawiec. Po náletech v únoru 1945 rodina město opustila, několik dní strávila v ohrožení života na frontových liniích, poté v táborech a na statcích pod dohledem sovětských vojáků. Tam byl Hans-Dieter svědkem znásilnění své matky i své třináctileté sestry. Po návratu do Boleslawce bylo město v troskách a pod polskou správou, na podzim roku 1946 byli Haimovi vysídleni vlakem do sovětské okupační zóny Německa. Poválečné utrpení žen i vysídlení z Polska byla v NDR tabuizovaná témata, nesmělo se o nich mluvit. Hans-Dieter Haim dohnal zameškanou školní výuku z poválečných let, vystudoval a stal se profesorem na Technické univerzitě v Drážďanech. Rodné Slezsko navštívil poprvé v šedesátých letech minulého století, v posledních letech tam jezdí častěji a těší ho, jak se Polsko v Evropě rozvíjí.