RNDr., CSc. Jiří Grygar

"Všichni jsme poslouchali rozhlas. Táta s mámou poslouchali Londýn každý večer. Já jsem věděl, že poslouchají něco jiného, než co přes den bylo běžně v rádiu. Moje sestra byla mladší, spali jsme v dětském pokoji. Měli jsme pootevřené dveře, aby když sestřička zaplakala, maminka nebo táta věděli, že se mají jít podívat. Večer poslouchali večerní relaci, to trvalo hodinu. Poslouchali Londýn. Museli to poslouchat opatrně, aby to nebylo slyšet. Zabalili rádio do peřiny a vlezli pod peřinu. Jenomže tehdy jsem měl velmi tenké uši, tak jsem to slyšel. Velmi mě to zaujalo, že je to česky a že se dozvídám věci, které v normálním rozhlase přes den nešly. Měl jsem zvyk, že když máma vařila oběd, tak jsem vlezl pod stůl a hrál si s kovovým nádobím a tloukl do něj. Rytmicky. A najednou říkám: 'Pampampampam, posloucháte večerní vysílání britského rozhlasu v české řeči.' Máma se vyděsila. Nevěděla, že umím číst. Ona byla učitelka. Měla zásadu, že děti se nemají učit před školou, protože pak budou ve škole zlobit. Mě to hrozně štvalo. Já jsem chtěl číst a jak jsem zjistil, že jsou nějaká písmenka, tak to bylo pro mě velice důležité. No a tak jsem se to naučil tím způsobem, že Brno má zvláštní věc – v Brně je na každém domě kromě čísla domu i název ulice. To není v žádném jiném městě. Tak jsem se naučil, to mi dovolili, adresu, kde bydlím – Venhudova 17, abych se neztratil. Tak jsem pochopil, že ta písmena jsou fonetická, tak jsem se naučil tato písmenka. Pak jsem byl takový lišák, že když jsme chodili v neděli odpoledne na procházky po různých ulicích, ptal jsem se, po které ulici zrovna jdeme, pak jsem se podíval na ceduli, jak se to píše. Asi za šest týdnů jsem uměl číst. Lidové noviny vydávaly v neděli dvojstránku pro děti. Když jsem byl hodný, tak mi ji tatínek přečetl. Když jsem zlobil, tak byl šmitec. To jsem potřeboval obejít. Tak jsem se naučil číst. Nechal jsem si to pro sebe, až tedy tehdy, když jsem řekl tu větu mamince: 'Posloucháte vysílání rozhlasu...' Maminka mi řekla: 'To nesmíš nikde říkat, Jiříčku.' A já říkám: 'Já vím, na rozhlase bylo na ceduli napsáno »Pamatuj, poslech zahraničního rozhlasu se trestá káznicí, nebo i smrtí«, tak to vím, že se to nemá nikde říkat.' Pak už mi tedy rodiče dovolili, že jsem mohl s nimi chodit pod tu peřinu a poslouchal jsem s nimi Londýn."

"Němci šli hlavně po tátovi, ten chodil v československé celnické uniformě, ta se dost podobala vojenské uniformě armády. Takže na ten jeho stejnokroj byli úplně říční. Proto jsme museli utéct, protože oni by nás opravdu byli bývali zabili. Stříleli po něm."