„Bydleli jsme v pokoji, který se mi zdál strašně velký. Všechno bylo samozřejmě bílé. Potom si pamatuji, že jedna holčička měla u sebe svoji mámu, takže jsme jí to trochu záviděli. A taky mám jeden trochu nepříjemný zážitek. V noci jsem se vzbudila s pláčem. Měla jsem žízeň. Přišla vychovatelka a ptala se, proč pláču, přinesla mi mléko. Samozřejmě to udělala v dobré víře, ale začala jsem brečet, že nechci mléko, ale vodu. Ona mě však nutila, abych to mléko vypila. Zdá se mi to trochu zbytečné, i když jsme asi byly hubené a mléko je dobré, ale u nás byla na žízeň voda. Taky si pamatuji na Vánoce. Poprvé tam byl svatý Mikuláš nebo něco takového. Byla jsem malá, ale zaznamenala jsem, že se šuškalo, že toho vychovatele, který to tak zorganizovali, potom poslali jinam. Další Vánoce už byl Děda Mráz. U nás doma samozřejmě také vždycky chodil Děda Mráz. A můj táta, když něco přinesl a chtěl to mezi nás rozdělit, tak se ptal: ‚Jak to mám podělit? Jako Pánbůh nebo jako člověk?‘ Dívali jsme se na něho nechápavě, protože o Bohu nikdy nemluvil. A on říkal, že Pánbůh dává každému jinak. Jednomu víc, druhému méně. A člověk se snaží dát každému stejně. To byl můj otec.“
„Můj táta by celý život nešťastný, že nejsem ve straně. A ptal se proč. Vzpomínám si, že když jsem přijela jako začínající lékařka do Československa, byl nějaký československý svátek a hrála se hymna. Potom jsem si sedla a kolegové mi říkali: ‚Vstávej, ještě se hraje ruská hymna.‘ To se mi už nelíbilo. I jiné podobné věci. Tak říkám tatínkovi: ‚Já bych se i zapsala, ale za chvíli by mě vyhodili, protože bych se ozvala. Řekla bych, co se mi nelíbí, a jak by se to mělo dělat jinak, a stejně bych v té straně nebyla. Takže, dej mi pokoj. Mám názory, jaké mám, a do strany tedy ne.‘“
„Narodila jsem se v horách, protože maminka musela utíkat kvůli tátovi. A taky byla angažovaná v jeho politické činnosti. Bylo to v nějakém městečku v horách, takže ani nemám z Řecka rodný list. Ale podařilo se mi něco zjistit, když mě Řekové po velkých problémech pustili do Řecka. Bylo to asi v roce 1983. A jedna příbuzná, nevím už, jestli to byla starší sestřenice, mě vzala do kostela za popem. Ten sice nenašel záznam o mém narození, ale ukázal mi zápis o tom, kdy se moje matka a otec vzali. Bylo to v roce 1943. Od toho roku byli manželé a potom jsem se musela narodit já. Je to jedno, jestli to bylo v roce 1944 nebo 1945. Dneska to nehraje vůbec žádnou roli.“
Sultana Gawliková, za svobodna Mavranza, se narodila asi v roce 1945 v severozápadním Řecku. Rodiče bojovali na straně komunistů v řecké občanské válce. Matka zahynula v Řecku při bombardování, otci se podařilo uprchnout do Polska. Sultana Gawliková se roku 1948 dostala s transportem řeckých dětí do Československa. Do školy začala chodit v dětském domově v Klokočově u Vítkova. Roku 1952 se prostřednictvím Červeného kříže setkala s otcem a bratrem. Otec je vzal ke své nové rodině do Valbřichu v severozápadním Polsku. Od druhé do sedmé třídy žila převážně v domově pro řecké děti nedaleko Štětína. Vystudovala medicínu ve Vratislavi. Roku 1972 se s mužem a dvěma dětmi přestěhovala do Československa. Pracovala v plicním sanatoriu v Jablunkově, po roce 1989 také jako ředitelka. V roce 2023 žila v Návsí u Jablunkova.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
