„[Příjezd do Terezína] nebyl tragický. Jednak jsem hned od začátku bydlela s holkama v Mädchenheimu, což bylo fajn. Bylo to lepší než s rodiči, protože rodiče byli zoufalí, nešťastní a měli pro to všechny důvody. Zatímco my jsme byli mladí a trochu nezodpovědní, prostě jsme se uměli dál bavit a blbnout. To, že jsme mohli bydlet [v Mädchenheimu] – tedy že já jsem mohla, ne každý, míst nebylo tolik – byla výhoda. Pracovala jsem docela tvrdě. Dělala jsem v zemědělství. Některé holky – to bylo podle věku – byly v zahradnictví, což bylo ještě trochu lehčí. Zahrady byly v Terezíně, v ghettu. Já jsem byla v zemědělství polním.“
„Já jsem byla mladá a nezodpovědná, takže mě tak trochu vzrušovalo, že se něco děje. Jinak to byl ale průšvih, protože to znamenalo likvidaci rodiny, likvidaci bytu, likvidaci vší minulosti, všech hraček, všech přátel. Pak někam do neznáma. Samozřejmě rodiče si to uvědomovali mnohem víc. Pro mě tam bylo i to vzrušující. Vzala jsem si něco s sebou, vzala jsem si i knížku. Trochu tajně, protože tam hrál roli každý gram. Důležitější bylo samozřejmě oblečení, to znamenalo mít s sebou oblečení letní i zimní, a co se vešlo do přidělených padesáti kilo. Knih zrovna moc být nemohlo, knížky váží dost, ale brala jsem si s sebou knihy. Máma si je brala také, hrálo to dost velkou roli. Z čehož plynulo, že to ostatní rodiny dělaly také, protože v Terezíně byla báječná knihovna.“
„Já si myslím, že ten, kdo zůstal v Terezíně, tak ještě nepoznal úplný spodek bídy a koncentráčnické hrůzy. Myslím, že Terezín měli jako ukázku pro svět, jak nechávají Židy existovat, a ta likvidace byla dál. Potom byly odchody z Terezína a většina lidí odjela. Naprostá většina lidí.“
„Návratu jsem se spíš bála, než se radovala, protože jsem se bála, s čím se shledám, koho uvidím, kdo přežil. Návrat byl klopotný, nebyla to žádná velká legrace. Také jsem nevěděla, co dál, neuměla jsem v životě plavat. Vyrůstala jsem už za mimořádných podmínek, které nebyly normální, takže normální život jsem se musela teprve učit. Legrace to nebyla, i proto, že jsem o tolik lidí přišla.“
„Já jsem byla v Mädchenheimu, kde jsem našla přátelství. Bylo to však stále na pokraji - tenze, napětí, protože chodily transporty, nevědělo se, kdo v něm bude, kdo odejde, kdo zůstane. Klid nebo pohoda to moc velká nebyla. V rámci toho tam chvilky pohody jistě byly, vzhledem k věku. Pro dospělé to bylo mnohem těžší.“
„Tam byl takový vzrušující moment, kdy jsme byli v nějakých kasárnách a z okna jsme viděli na silnici, po které přicházeli sovětští vojáci. Měli jsme samozřejmě radost, ale já jsem se současně toho konce bála. Bála jsem se toho, kdo přežil a kdo nepřežil, s kým se sejdu a s kým ne. Bála jsem se konce války, moc jsem se netěšila. Nevěděla jsem, co mě čeká. Bylo to hrozně těžké.“
Paní Jana Renée Friesová se narodila v roce 1927 v židovské asimilované rodině. Dětství strávila převážně v rodině svých prarodičů v Mnichově Hradišti, od začátku války žila spolu s rodiči v Josefově u Jaroměře. Otec měl obchod s likéry, maminka byla v domácnosti. V plně asimilované rodině se hovořilo česky, slavily se křesťanské svátky. V prosinci 1942 byla Jana Renée Friesová spolu s rodiči deportována do ghetta Terezín. V ghettu žila v Mädchenheimu, dívčím domově, pracovala v zemědělství. Otec byl na podzim 1944 deportován z Terezína do Osvětimi, kde byl zavražděn, Janě Renée se s matkou podařilo zůstat v Terezíně až do osvobození ghetta. Po válce vystudovala fakultu žurnalistiky, kde poté dlouhá léta přednášela. Je autorkou autobiografické knihy Pevnost mého mládí, kde zachytila především svůj předválečný život, vzpomínky na Terezín a osudy svých nejbližších. Paní Jana Renée Friesová zemřela 15. července 2016.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
