Jiří Fráňa

* 1947

  • „Zpívala se tam hymna. Všichni z toho měli šok. Lidi na náměstí před radnicí se snažili diskutovat s těmi vojáky. Ti nevěděli, která bije, kde jsou, prostě dostali nějakou lajnu a jeli. Pak to tam začalo houstnout, protože z nové radnice, tam byl krajský národní výbor, vylezl velitel těch vojsk. Nasraní lidi, někdo mu tam shodil čepici, elpíčko, jak měli ty velké. Začalo se přemýšlet, jestli už to není přeháňka, protože už předtím tam lidé strkali slunečnice do laufů. Ti hoši z toho sami byli rozpačití, sami nevěděli. Teď se ozvalo: ‚Ta, ta, ta, ta, ta!‘ Někdo říká: ‚To jsou slepé.‘ Pak začali na 30. dubna, což je ulice od radnice směrem na nádražní hlavní třídu, padat kryty lamp. Tak se zjistilo, že to nejsou slepé. Tak všichni hledali, kde se zašít. Naštěstí to bylo jen jednou, kdy to pustil.“

  • „Pak byl 1. máj. My, co jsme měli na tu dobu apolitické názory, jsme nepřišli ke škole na 1. máje ve svazáckém, jako mnozí další. Měli jsme tam soudružku místoředitelku, ta byla teda hodně rudá. Dávala to najevo, zásadně se vysmívala všemu, co bylo z druhé strany. Tam pak došlo k takové, dalo by se to nazvat: machrujem, machrujem, až jsme domachrovali. Rozdala tam nějaké transparenty. Teď všichni začali: ‚Zas poneseme nějaké transparenty.’ Já jsem netušil že madame, nebo spíš soudružka, stojí za mnou a říkám: ‚Idioti, kdybyste chodili v civilu, tak byste nenosili transparent. Máte svazácké košile, tak nesete.’ No a už to bylo. Soudružka Vašková říká: ‚Fráňo, vy tady máte zase nějaké poznámky.’ A přidělila mi sovětskou vlajku. Takže jsme byli na 1. máje jediná škola, která přišla ke tribuně jenom s českou vlajkou, protože sovětská zůstala tak, jak mi ji přidělila, opřená. Ona samozřejmě jako kovaná soudružka byla na hlavní tribuně. Teď asi musela soudruhům vysvětlovat, proč jdeme manifestačně jenom s naší vlajkou. Tam už pak nebylo úniku. Pak jsem dokonce propadl z předmětů, ze kterých jsem měl v pololetí dvojku. Ale už jsem šel.“

  • „Sedíte ve strážním domku, kde pro vás na jednotlivé návštěvy přijde patrola. Máte navštívenku a jdete dovnitř. Seděla tam v koutě paní, evidentně na tom nebyla dobře, byla ubrečená. Najednou vlezl do strážního domku Hvízdavý Dan. Zeptal se: ‚Kdo tu so mnou chcel hovoriť?‘ Bez nějakého pozdravu, tím se nikdo neobtěžoval. Paní v koutě říkala, že by měla prosbu. Že dostala zprávu, že manžel je na tom velmi špatně, pravděpodobně umře a že by ho chtěla ještě vidět. To si pamatuji dodnes doslova, kdy se jí zeptal: ‚Mátě nárok na návštěvu?‘ Ona říká: ‚Nemám.‘ On se na ní podíval a říká: ‚Vážená paní. Keby váš chlap teraz zdochnúl, aj tak vás tam nepustím.’ Což byl signál pro babičku královopolskou, která se postavila, normálně do něho začala bušit. Řvala na něho: ‚Ty nacisto!‘ Říkali jsme si, to tam nepůjdeme ani my. Nakonec z toho byl tak vykolejený, že utekl. Ti borci, co tam přišli s ním, z toho byli zmatení. Otočil se a vypadl pryč. Pro nás nakonec přišli jiní, tak jsme normálně šli. Babička tam seděla s tou paní. Co tam řešili dál, nevím, protože čekala na nás, až nám skončí návštěva. Tam se ve mně vytvořila taková lajna. Řekl jsem si: ‚Tito lidé si tady hrají na někoho, kdo to tady má vést k nějakým lepším zítřkům.‘ Prostě v těch dvanácti letech jsem si řekl a dost.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 28.11.2019

    (audio)
    délka: 01:58:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Říkali mi, že táta hraje basket v Maďarsku, přitom ho věznili v Leopoldově

Pamětník Jiří Fráňa v roce 1960
Pamětník Jiří Fráňa v roce 1960
zdroj: archiv pamětníka

Jiří Fráňa se narodil 22. června 1947 v Brně. Jeho otec Milan Fráňa ve stejném roce vybojoval s československou basketbalovou reprezentací druhé místo na mistrovství Evropy v basketbalu. Jako úspěšný sportovec a sokol ale vadil komunistům a v roce 1949 ho zatkla Státní bezpečnost. Byl odsouzený v politickém procesu a vězněný až do roku 1960 v Leopoldově. Že je otec ve vězení se Jiří dozvěděl až v osmi letech. Návštěva otce ve vězení ho ovlivnila na celý život. Rozhodl se, že s komunisty nechce mít nikdy nic společného. Jiří studoval hutní průmyslovou školu, ale kvůli svým postojům začal mít problémy a ze školy musel odejít. Vyučil se v oboru hutní ocelářství a aby se vyhnul základní vojenské službě, upsal se na práci v dolech. Otec po propuštění žil v Brně a začal se zase aktivně věnovat sportu. Směl se živit jen v manuálních profesích, a tak pracoval jako sklenář. Zemřel na následky tragické nehody, když 17. června 1970 propadl střechou do tovární haly. Jiří pracoval v hornictví až do roku 1997, kdy odešel do hornického důchodu. Ve volném čase jezdí do škol předávat nejmladším generacím své zkušenosti s totalitním režimem.