Eliška Fořtíková

* 1942

  • „Šla jsem do práce pěšky, na mostě Barikádníků byly tanky. Obšancovali jsme je a šli do nich, cože tady dělají, když se tady nic neděje. Přijeli policajti ze všech měst, takže jsme museli vařit až do večera. Tenkrát maminka řekla, abych odvezla Ivanku k ní na Kladno, že ji pohlídá. Dělali jsme non stop až do pozdního večera. Vyvářeli jsme pro všechny ty policajty, co chodili do Hybernské na jídlo... Bylo to strašné, nesla jsem to těžce. Celý život nám tlučou do hlavy Rusko, a pak nás napadnou… to mě trápilo, těžce jsme to nesli. Všude byli s kvéry, na Klárově zastřelili mladou holku, bylo to strašný.“

  • „Vždycky jsem brečela nad tím dopisem. Já jí psala taky, ale my jsme to museli cenzurovat, tedy oni to cenzurovali. Museli jsme ty dopisy dávat číst – a když jsem psala, že mám hlad, nedali mi najíst a omdlela jsem ve škole, tak to jsem psala radši ve škole. Na sběru jsem si vydělala pár drobných a koupila jsem známku – a tak jsem jí to posílala. Psala jsem i na korespondenční lístky, protože byly nejlevnější, ale maminka si nepřála, abych jí na ně psala tyto věci, aby si to pošťačka nemohla přečíst.“

  • „S tetou mě přes Červený kříž začali hledat. Takže když mě našli, Červený kříž mě sem vrátil zpátky a já už jsem neuměla jediné slovo česky. Když jsme jeli kolem Vltavy, tak jsem řekla německy: ‚Mutti, wasser!‘ a mámu Češi málem zmlátili. Máma tedy začala mluvit česky, že je Češka a že jede z Berlína. Pak jsme tedy bydleli v Modřanech a já se zase učila česky.“

  • „Dělali jsme špalek na alegorických vozech. Avie byla rozpůlená, na konci bylo asi pět pionýrů a já byla mezi těmi dětmi, co byly jako ze Západu. Měli jsme hesla: ‚My máme hlad, my chceme jíst! Ať žije Lenin, ať žije Stalin, ať žije socialistická republika!‘ Rozcuchali mě, umazali mě celou, byla jsem celá špinavá, roztrhali na mně šaty. Byla jsem jako kapitalistické dítě. Tak takhle tam s námi manipulovali.“

  • „Tatínek jí říkal: ‚Utíkej!‘ Byly tam domy do čtverce, a tak jsme z domu, ve kterém jsme bydleli, utekly do domu naproti. Říkal: ‚Musím zamknout byt a vypnout rádio, já vezmu Ládíka a ty utíkej s Elí do sklepa.‘ Netrvalo to ani chvíli, máma se mnou doběhla – a v tom rána jako z děla a náš dům se sesypal tím, že se sesypaly oba ty domy. Zůstali jsme tam uvěznění, než nás vytáhli. Když tady pak 89. roce dávali různé filmy z Německa, měla jsem pocit, že jsem se v jednom viděla. Taková blonďatá holčička, mám podobnou fotku po válce, jak jsem v neckách s kamarádkou. Tak pořád koukám na německé programy, jestli se to tam znovu neobjeví. Takový zvláštní pocit jsem měla v té chvíli. Vypadala jako já. Byla to jen chvilka, jak tam někdo vytahuje malé tříleté dítě. To je jediné, co vím.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.09.2021

    (audio)
    délka: 01:23:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 23.09.2021

    (audio)
    délka: 55:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Praha ED, 23.12.2022

    (audio)
    délka: 02:40:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dětský domov v padesátých letech? Bití a psychické násilí

Eliška Fořtíková
Eliška Fořtíková
zdroj: pamětnice

Eliška Fořtíková, roz. Jiráková, se narodila 3. ledna 1942 v Berlíně, kde byl její otec Ladislav Jirák (nar. 1921) totálně nasazený na manuální práci v továrně. Do Berlína přijel se svou již těhotnou ženou Jiřinou. V roce 1943 se jí narodilo druhé dítě, syn Ladislav. V listopadu 1944 byl při bombardování zasažen dům, ve kterém rodina bydlela v podnájmu. Matka s Eliškou se stihly ukrýt ve sklepě protějšího domu, z jehož trosek je vytáhli živé, otec s Ládíkem se ukrýt nestihli a zahynuli. Matku s dcerou hospitalizovali v nemocnici a zde se jejich cesty na dlouhé měsíce rozdělily. Když po bombardování matka v Berlíně našla nové bydlení, ubytovala u sebe načerno Čechy, za což byla potrestána odnětím svobody. S Eliškou se shledala až po konci války v Praze díky Červenému kříži, který jí pomohl již poněmčenou Elišku najít. Ukázalo se, že Eliščina maminka, traumatizovaná vlastní minulostí, kdy přišla o matku, se nedokázala o svou dceru řádně starat, a proto soud rozhodl o ústavní péči. Eliška tak prožila v období 1949–1956 několik let ve dvou dětských domovech, v České Kamenici a ve Frýdlantu, na oba má otřesné vzpomínky. Toužila vrátit se k matce, což se jí splnilo ve třinácti letech. Po absolvování základní školy nastoupila do svého prvního zaměstnání jako asistentka podnikového fotografa. Už před dovršením plnoletosti žila soběstačně. Ve svých 21 letech se vdala, po pěti letech se rozvedla, až druhé manželství s Josefem Fořtíkem bylo šťastné. Eliška Fořtíková vychovala dvě dcery. Pracovala jako pomocná síla v kuchyni závodní jídelny Ministerstva vnitra. Vypráví o poměrech v dětských domovech v padesátých letech a vzpomíná i na politicky motivované události, například na ředitelem školy nařízené ničení busty prezidenta Beneše, na oslavu Prvního máje, kde hrála hladové ‚kapitalistické‘ dítě. Ve svém volném čase se po celý život věnovala dětem a mládeži jako cvičitelka v tělovýchovné jednotě, po revoluci jako vedoucí sportovních kroužků. Její vášní je cyklistika, v amatérských závodech, kterých se zúčastňovala do svých 70 let, sesbírala mnoho medailí.