„A pak si pamatuji v pátek 24. listopadu, týden po masakru na Národní třídě, byla tiskovka Občanského fóra v Laterně magice plná už zahraničních televizních štábů, to divadlo úplně přetékalo a já jsem tam stál. A tam přišla ta zpráva, kterou přečetl tehdy Jiří Černý, a na tom pódiu byl Václav Havel a myslím, že tam byl Alexander Dubček taky, a přečetli tam tu zprávu čerstvou, že celé předsednictvo ústředního výboru, to znamená těch asi patnáct mocipánů, kteří opravdu tady všechno řídili, tehdejší takzvané politbyro neboli předsednictvo ÚV, to byla ta parta strejců, kteří o všem rozhodovali, tak že složilo své funkce na tom nějakém mimořádném sjezdu, který měli někde ve Vokovicích. A že to všichni položili. A ta Laterna celá začala řvát nadšením, lidi skákali, tleskali, pískali, hulákali, včetně mě. No a to jsem si říkal, no tak, sakra, tohle je opravdu asi konec, když to vzdali!“
„Začala škola, třetí ročník akademického gymnázia, a vím, že naše tehdejší ruštinářka, která byla taková velice zásadová, dejme tomu proruská, furt do nás cpala tu ruštinu a byla to taková obávaná profesorka, tak po té invazi se také změnila. Úplně se otočila o sto osmdesát stupňů a stala se z ní zapřisáhlá jako... tu invazi prostě nesla jako svoji osobní... prostě osobně se jí to dotklo a strašně byla proti tomu, proti té invazi, a dokonce nám to veřejně říkala a pořád to zdůrazňovala. To si pamatuji, to bylo takové zajímavé. A to můžu říct i jméno, ta profesorka se jmenovala Rakovičová a byla to obávaná taková sekýrnice a pak se úplně změnila, po tom osmašedesátém, po té invazi. Najednou prostě začala nadávat na ty, a veřejně, úplně to do nás jako… Takže to říkám proto, že řadě lidí ten šok otevřel oči, včetně mého táty, ten definitivně se otočil v antikomunistu, a tadyhleté profesorky na gymnáziu.“
Jan Foll se narodil 7. března 1951 v Pardubicích jako starší ze dvou dětí, má ještě o šest let mladší sestru. Otec Dobroslav Foll ilustroval dětské knihy a maminka byla s dětmi doma. Otec po invazi vojsk Varšavské smlouvy vystoupil z komunistické strany a musel přestat s ilustracemi. Spolupracoval poté s architekty a kreslil pro ně architektonické realizace až do své smrti v roce 1981. Jan Foll vystudoval Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici v Praze. Vzpomíná na záchvěv svobody v éře Pražského jara a na šok ze sovětské okupace v srpnu 1968. V lednu 1969 se zúčastnil pohřbu Jana Palacha. V letech 1969–1974 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy historii a filozofii a zažil éru prověrek. Měl to štěstí, že se ještě mohl účastnit přednášek například Jana Patočky. Od roku 1974 až do roku 1990 pracoval v Ústřední půjčovně filmů v Praze jako dramaturg filmových titulků. V 80. letech se seznámil s Václavem Havlem, se kterým se poté přátelil až do jeho smrti v roce 2011. Přispíval do samizdatových Lidových novin, četl a šířil zakázanou literaturu. V červnu 1989 podepsal a rozšiřoval petici Několik vět, v listopadu 1989 se účastnil demonstrací na Albertově. Byl přítomen při vyhlášení generální stávky v Realistickém divadle (dnes Švandově divadle) a při založení Občanského fóra v Laterně magice. V letech 1990–1992 pracoval jako dramaturg v Československé televizi, po roce 1992 jako nezávislý publicista a dramaturg. Do roku 1997 vedl kulturní rubriku Lidových novin, přispíval do mnoha časopisů (např. Xantypa, Respekt, Týden a další). Napsal několik knih a hrál drobné role ve filmech. Účastnil se Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech nebo Febiofestu jako publicista. Zemřel po dlouhé nemoci 13. dubna 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
