Ludvík Florián

* 1936  

  • „Chodili jsme na směny, samozřejmě, a nejhorší to bylo vždycky pro noční směnu, že najednou si vzpomněli, že budou dělat filcunk, se tomu říkalo. Nahnali nás do takovýho dřevěnýho baráku, kterej byl jako kulturák. Všechny nás tam nahnali, tam nás nechali nacpaný tak dvě tři hodiny, aspoň. Vždycky to bylo dlouho. A dělali po barákách… všechno prohlíželi, jestli se někde nedělá podkop. Protože oni na to přišli, že oni tu hlínu dokázali muklové ukládat na strop v barákách. Tak prostě dělali filcunk. Ale co dělali… to bylo jako naschvál. Bylo dovolené, že se mohl koupit cukr v kantýně. Nebo i marmeládu tam bylo možný koupit. A takový věci. A tak nám tam… po tom filcunku když jsme přišli… to byla spoušť, to se nedá ani říct. Naházený deky na prostředku z těch poliček, co nám tam dovolili udělat, tak všechno bylo naházený na těch dekách. Dohromady, sádlo, všechno, co tam bylo… marmeláda. A museli jsme si to sami uklidit a dát do pořádku. Tak nám to dělali, jakoby naschvály. Ne že by jenom hledali, kde je nějaký podkop… ale toto nám dělávali při tom filcunku. To bylo hrozný… pro ty mladý, co měli po noční… to víte, rádi by spali, tak tam někdy usínali, že jsme jim pomáhali chvilku je podržet. Takový chvilkový, krátký mikrospánky, protože byli chudáci namakaný, a nemohli si odpočinout. Nemohli usnout. Nikde.“

  • „Rozhodli… vedení, náčelník, že tam půjdu jako lamač. Byl jsem zavolaný, a tak mně to tam řekl. A já jsem samozřejmě o tom díle věděl podrobně od kluků, kamarádů… všechno. Tak jsem mu řekl: ‚Víte, já mám necelý tři měsíce do výstupu a já tam prostě nepůjdu. Já si tam nevěřím, ještě tam přijdu o život.‘ – ‚Tak vy tam nepůjdete?! – ‚No, nepůjdu.‘ – ‚Do korekce!‘ Tak jsem šel pět dní do korekce. Tak jsem nakonec poznal, co to korekce je. Pět dní do korekce… První den byla taková chabá strava, to se ani nedá říct jaká… trošku takové žbrundy, takové jako polívky. Maso žádný, jeden knedlík nebo trošku brambor. To bylo jeden den a druhej den to bylo bez stravy. Dostala se taková větší patka chleba a taková černá… my jsme tomu říkali černá žbrunda, takové černé melta kafe, a měl tam být i brom nebo něco takovýho, aby nebyli ti mukli bujní. Tak to jsem dostal i druhej den. To nemůžu zapomenout… proč vám to říkám… já jsem byl zajezenej z toho lágru a teď jsem si říkal: ‚Tak, a s tou patkou musíš vydržet aspoň do podvečera, dlouho. Nebo budeš mít hlad.‘ Jo, co je to platný… já jsem to žvýkal po kouskách, no ale podle mýho odhadu za takových asi půl hodiny až hodinu byla patka pryč. A teď byl hlad. Ale to byl hlad jinej, jako máme tady hlad. Protože tam jsme byli hubený, tam jsme neměli ani gram navíc, že by si to tělo mělo z čeho brát. To byl hlad… za těch pět dní jsem zhubnul tři kila. To si pamatuju tenkrát, jako by nic. Tak se k nám chovali… tak to bylo v těch korekcích. Když někdo dostal deset dní korekce, tak chudák… byli tam staří lidi taky, muklové staří… a když je dali do korekce, tak kolikrát… ani se nevědělo, umřeli tam a odvezli je… No hrozný.“

  • „Jednoho sedláka, kterej byl takovej… abych se dobře vyjádřil, abych ho neurazil… prostě, nějak mu ta sedlačina nešla… tak toho určili jako předsedu toho JZD. Začali chodit po těch sedlákách, začali jim brát stroje, všechno, a dokonce jim řekli, když chtěli vyjet na pole: ‚Ne, to pole už není vaše, to už je scelený.‘ Tak prostě taková doba tam začala, tak není divu, že ti sedláci, někteří, když to měli po staletí, po předcích… takže se všelijak proti tomu ohradili, že to nebylo jen tak. A já si pamatuju, že potom, když už jsem byl na lágru, tak jsem se s několika takovýma sedlákama potkal. Řekli jim: ‚Už nikam nevyjedeš. To už není tvoje.‘ Tak takovým způsobem, násilným, zakládali ty jednotná zemědělská družstva. A my, jako chlapci, jsme to prostě nemohli přenést. Tak jsme si říkali: ‚Tak to ne. Tak proti tomu budeme bojovat.‘ A tak vymysleli ti naši kluci… SODAN se jmenovala ta naše skupina. A znamenalo to Skautská organizace demokracie a nezávislosti. Protože tam byla většina skautů. Kluků i holek. No a tak se rozhodli, že jim to budou nějakým způsobem likvidovat. Aby jim to nešlo, to JZD jejich. Tak tam, co sebrali ty všelijaký stroje… tak byl takovej bývalej statkář, někdy dřív, kterej tam měl takovou obrovskou kůlnu, tak tam to všechno shromažďovali, ty stroje. A oni ti naši kluci, konkrétně Ruda Mrázek, vymysleli, že jim to tam všechno zapálej.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Ostrov, 11.10.2019

    (audio)
    délka: 02:56:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Naučil jsem se děkovat i za to, co se mi nelíbí

Ludvík Florián v roce 1954
Ludvík Florián v roce 1954
zdroj: Internet

Ludvík Florián se narodil 10. listopadu 1936 v Brně. Vyrůstal jako jedináček v jihomoravské vesnici Křenovice. Otec pracoval na dráze, ale v době, kdy se mu narodil syn, byl již po vážném pracovním úrazu v invalidním důchodu. Počátkem 50. let se Křenovice staly centrem odbojové skupiny SODAN (Skautské organizace demokracie a nezávislosti), kterou založili členové místního Junáka původně v reakci na počínající kolektivizaci v Křenovicích. Ludvík Florián se stal jedním z jejích aktivních členů. Činnost skupiny sestávala zpočátku z odesílání výhrůžných dopisů místním funkcionářům a z tisku a distribuce letáků. Později přikročila k plánování a realizaci sabotáží s cílem co nejúčinněji omezit násilné praktiky používané vůči místním sedlákům. Mladí odbojáři ale především chtěli konec komunistického režimu a návrat k demokratickému zřízení. Skupina byla v roce 1953 vyzrazena a její členové pozatýkáni, včetně Ludvíka Floriána. Vyslýchali ho na služebně StB v Příční ulici v Brně. Ve vazební věznici mu odmítali zprostředkovat setkání s otcem a bezvýchodnou situaci se rozhodl řešit protestní hladovkou. Upadl do bezvědomí a byl převezen do vězeňské nemocnice v Praze-Bohnicích. Jako mladistvého ho poté odsoudili ke čtyřem a půl rokům vězení a po skončení soudu eskortovali do pracovního tábora Vykmanov. Odtud do tábora Mariánská a největší část trestu strávil v táboře Rovnost I. Tam zažil nedůstojné a často kruté zacházení s politickými vězni. Po celou dobu pracoval jako lamač při těžbě uranu v extrémně náročných podmínkách a bez jakýchkoli ochranných pomůcek. Propuštěn byl ve svých dvaceti letech. Jako politicky nespolehlivý si nesměl dokončit vzdělání a pracoval na výkopech, znovu jako horník v dolech a nakonec v uhelných skladech, předtím ještě musel narukovat na vojnu. Vychoval jedenáct dětí, šest vlastních a pět nevlastních. Nyní je v penzi, v době natáčení rozhovoru (2019) žil s manželkou v Ostrově nad Ohří.