Ilona Ferková

* 1956  

  • „S armádou dorazili až do Prahy. Když se vojáci rozcházeli po té válce do svých domovů, oni zůstali v Praze. Viděli, že je tam dostatek práce, a šli se zeptat do jedné stavební firmy. Zůstali tam, pracovali na stavbách a žili v nějakém skladu a tam za nimi přijela teta Irena. Tomášova žena a sestra mého otce. Když vozili různě materiál na stavby, tak se doslechli, že v Rokycanech je fabrika Nábojka a že tam potřebují hodně lidí a jsou k dispozici i byty. Tak se chlapi sebrali, teta zůstala v Praze, a jeli do Rokycan. Přijali je a s vedoucím se domluvili, jestli za nimi může přijít i rodina ze Slovenska. Vedoucí souhlasil a fabrika poskytla ubytování. A víš, jak to je, když už jede jedna rodina, tak se pak postupně přidávají další. Postupně přijelo asi tak pět šest rodů. Giňovci, Mikovci, Horvátovci a další. Hodně Romů bydlelo v tom lágru. Později, když se chlapi začli ženit, tak se stěhovali do vagonky. To byly malé bytečky z vagonů anebo do cihelny, tak taky bydleli Romové. Takže potom žili na takovém místě, z jedné strany vagonka a z druhé cihelna. Bydleli tam do roku 1962–1963, do té doby, než tu kolonii zbourali. Na tom místě později postavili školu Jižní předměstí.“

  • „Myslím, že maminka pocházela z chudší rodiny než tatínek. Byla z pěti sester a její tatínek byl muzikant. Babička byla taková šikovná ženská, dovedla se postarat. Chodila žebrat, vypomáhala ve vesnici, jak se dalo. Říkala, že si ji hodně Slovenky volaly na žehlení. Moje babička byla moc hezká, byla světlá a všichni ji ve vesnici znali. Jmenovala se Maria, ale každý jí říkal Maričko. Když ženské ve vesnici praly, tak si ji volaly na pomoc, a za to dostávala tvaroh, brambory. Takže trochu toho jídla nosila domů.“

  • „Musím říct, že můj táta byl vzdělaný v porovnání s ostatními Romy v šedesátých letech. Uměl číst, psát a počítat, dělit a násobit, sčítat i odčítat. Hodně četl, četl všechno, dokonce i u lékaře v čekárně, protože si chodil často pro léky, různé brožury si tam přečetl, že je potřeba sbírat heřmánek a další bylinky. Táta si to nastudoval a zjistil, že sběrem bylin si může finančně přilepšit. Každý den v létě chodíval s kárkou na byliny. Sbíral takové ty pnoucí, které pokrývaly zem. To byla vrchovatá kárka a doma si zřídil kvůli tomu takovou sušárnu. Z Léčiv mu posílali papírové pytle na ty byliny, a když je naplnil, tak je odvezl na nádraží, vlakem je poslal do Plzně a tam už lidé z Léčiv převzali zásilku a pak obdržel peníze. Takže táta si uměl i tímhle způsobem vydělat nějaké peníze, no.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    český rozhlas Plzeň, 02.03.2017

    (audio)
    délka: 01:53:55
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lepší než televize a rádio bylo vyprávění starých Romů

Ilona Ferková, za svobodna Daňová, se narodila 25. června 1956 v západočeských Rokycanech. Pochází ze sedmi sourozenců, má pět bratrů a jednu sestru. Oba rodiče byli Romové původem ze Slovenska, kteří se seznámili v Rokycanech a pracovali v dělnických profesích. Kvůli chronickým zdravotním problémům otec musel opustit zaměstnání, stal se invalidním důchodcem a mužem v domácnosti. Matka pracovala u Armabetonu v Hrádku u Rokycan. Do Iloniných pěti let rodina žila ve vagonové kolonii s ostatními Romy. Nejraději vzpomíná na svého otce, který byl velice inteligentní a často jí vyprávěl příběhy ze života Romů na východním Slovensku během druhé světové války. Tyto životní příhody později zúročila ve své literární tvorbě, ke které ji v roce 1986 přivedla romistka doc. Milena Hübschmannová. V tomto roce na popud matky, která byla výbornou zpěvačkou, také založila ženský sbor starých romských písní Amare Neni. S pádem komunismu se sbor rozpadl, i když byl unikátní. V 1994 koordinovala projekt romských mateřských škol. Pracovala s rodiči dětí na osobnostním rozvoji. V letech 1999-2003 žila se svým mužem v Anglii. Po návratu do Čech se stala pěstounkou svých vnoučat a zakládá si na jejich vzdělání. Má čtyři dcery. V současné době je již v důchodu, aktivně se však zabývá postavením romských žen ve společnosti. Od roku 2017 je členkou spolku Manushe a píše povídky. Publikuje ve vydavatelství Kher podporujícím romské autory.