Anna Eliášová

* 1932

  • „Můžu vám vyprávět, jak to všechno počalo. Že jsme byli požádáni, jestli bychom se zapojili do protikomunistických výzvědných aktivit (věcí). Manžel okamžitě s tím souhlasil. Bylo to přes manžela mojí sestřenice z Lince, který měl styky s americkou rozvědkou v Salcburku, více v Mnichově, kde mu dávali příkazy. Protože on byl řidič cestovní kanceláře, jezdil sem do Československa, tenkrát ještě. Prostě požádal mého manžela, jestli mu může zjistit různé věci, které oni potřebují. Třeba vojenský a různý místa a tak. To jsme udělali skupinu, bylo nás pět. Manžel, Johaczy z Lince a pan Hora, to byl bývalý generál, spolupracoval s panem prezidentem Benešem kdysi. A pan Šindler byl od manžela z práce.“

  • „To byly takhle malinké filmečky, bylo tam toho mnoho, jsem tenkrát ještě dobře viděla. No, takže jsem to všechno překládala, co má za úkol manžel. No a to já přesně nevím, kde byl, kde všude. Johaczy s tím byl spokojen, když to odvez zase do Mnichova té americké rozvědce nebo si pro to ten pán, to se tam dočtete, mám dojem, že se jmenoval Kaufmann, ten Němec, ale nejsem si jistá úplně, který byl s Johaczym ve styku a od něj přejímal ty zprávy různý, a to… Takže my jsme o tom moc nehovořili. Jako doma já jsem nevěděla, kde všude ten první manžel byl, co všechno vlastně zjišťoval. Možná taky měl od pana Hory, to byl vlastně kdysi generál, takže mu ty vojenský věci poradil a bylo to přes toho pána, který nás potom zřejmě udal.“

  • „V těch Pardubicích už to bylo jednodušší, mohly jsme se chodit sprchovat a tak. Byl to volnější režim. No, ale v Opavě už to bylo krutý, potom, zavřený. Bylo nás asi přes dvacet, to byly postele nad sebou, to byla jedna vedle druhý v té místnosti. A taky tam byl v rohu klozet, vevnitř přímo v té místnosti. To by dneska vůbec z hygienických důvodů ani nemohlo být. No. To proděláte takovou ošklivou dobu, tam. No, ale to jsem všecko tak nějak přečkala, tu dobu, nemyslela jsem, že, ale že nás budou pronásledovat a sledovat tak dlouho potom… že dcera nemohla studovat, že jo, že já jsem neměla pořádnou práci. Díky vedoucímu, že mně takhle pomohl, to šlo, tenkrát tehdy naštěstí.“

  • „…po nás dlouho šli, nic se nedělo, až najednou přijel Johaczy s tou cestovní kanceláří do Prahy a měl schůzku na Pavlově náměstí, tam byl ten hotel, nevím teď už, jak se jmenuje. Tam se sešli, ale tam už na něj čekali a tam je oba zatkli. Bylo poledne, když on přijel. Zatkli je a já jsem to vůbec nevěděla, já jsem byla doma. Ještě, že byla u mě na návštěvě maminka z Tábora, která vždy na měsíc nebo tak přijela. A o půlnoci se objevili u mě v bytě, ten den ještě. Celý byt nám rozházeli. Našli tam nějaký, to je vyfocený někde, nějakou tašku, tam byly nějaký… právě to ho prozradilo, Zimmermanna. Oni už to tak věděli všechno a tušili. Mně tam udělali prohlídku, vyptávali se. Já jsem jim pomáhala s tím, že prostě ty příkazy byly v němčině, všechny na malých filmech. A já jsem německy uměla a překládala jsem to manželovi, co má za úkol všechno udělat. No, a bylo jediné to, co jsem prostě dělala, a za to mám ty tři roky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha Bohnice, 03.01.2014

    (audio)
    délka: 50:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pokud bych se znovu narodila, tak bych už nechtěla zažít komunistický lágr, ale jednala bych podobně, jako jsem jednala

00000001.jpg (historic)
Anna Eliášová
zdroj: od A. Eliášové

Anna Eliášová se narodila 10. června 1932 v jihočeském Lišově, kde také strávila rané dětství. Její matka pocházela z nedalekých Českých Budějovic a otec, povoláním účetní, z moravské Třebíče. Po druhé světové válce se pamětnice přestěhovala s otcem do Prahy, kde se provdala za Ladislava Zimmermanna a měla s ním dvě děti. Na konci 50. a začátkem 60. let začala z podnětu svého manžela spolupracovat s výzvědnou skupinou, která na území komunistického Československa získávala informace pro americkou rozvědku sídlící v Mnichově a Salcburku. Za protistátní výzvědnou činnost byla v roce 1962 společně s ostatními členy skupiny - Š. Johaczym, A. Horou, L. Zimmermannem a V. Šindlerem - odsouzena ke třem letům vězení, z nichž si odseděla dva a půl roku. V 90. letech získala jako politický vězeň finanční odškodnění. Dnes je posledním žijícím členem skupiny, bydlí v Praze.