Zdena Ehrmannová

* 1927  †︎ 2019

  • „Vytvořili milice, takzvaně lidový. Já když jsem viděla, jak ty milice pochodují ulicemi pražskými, když jsem viděla ty tupý výrazy a ochotu na povel začít střílet do svých spoluobčanů, to byl pro mě, na to do smrti nezapomenu, otřesný zážitek. Lidi, Češi, ozbrojený a stříleli by do lidí, když by dostali povel. To bylo v těch výrazech vidět, že jsou ochotný uposlechnout rozkazu. Řekla jsem si, že s touhle stranou bych se nikdy nemohla ztotožnit.“

  • „Vždycky po jedný písničce mě přivedl k tomu stolu, nalil mi panáka, kus špeku mi dal. Měla jsem panáka a špek, a najednou se mi udělalo špatně. Lidi když viděli, jak je mi zle, tak mě položili u nich v pokoji na gauč. Ten Rusák, velitel, říkal, že někam půjde, a říkal: ,Já přijdu, Zdenda.‘ Když odešel, tak ty lidi viděli, že se schyluje k něčemu špatnýmu, a řekli mým kamarádkám, ať mě odvedou domů. Bydlela jsem o kus dál. Holky mě přivedly a maminka, když mě viděla, spráskla ruce, že jsem přiožralá. Ona byla taková puritánka a já přijdu domů v takovým stavu. Druhý den jsem se dozvěděla, co se tam odehrálo. Ten velitel se vrátil a začal mě hledat. A na svýho sluhu, že kde jsem. On že neví, že jsem někam odešla. A on že ho zastřelí, že mě měl hlídat. Vytáhl na něj pistoli, že ho zastřelí. To byl mladý kluk, klekl si před něj na kolena a prosil ho, ať nestřílí, že chce vidět ještě maminku, a brečel. Lidi mu to rozmluvili a slíbili mu, že se vrátím. Nakonec z toho sešlo, ale málem by býval toho pucáka zastřelil.“

  • [Tazatel: Vzpomínáte si, když byl v Praze atentát na Heydricha, jak jste to vnímali v rodině, bavili jste se o tom?] „No jistě, my jsme byli dost politicky zaměřený. Samozřejmě že jsme měli radost, to byl hroznej neřád, ten Heydrich. Měli jsme všichni hroznou radost, že je po něm. Ovšem co následovalo, to plno lidí odneslo. Protože oni pak řádili. To byly tisíce lidí. Bylo takový obvinění ‚Schvalování atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha‘, a už jenom za to byl trest smrti. Ale my jsme to schvalovali všichni, naštěstí to nikdo neudal. Akorát jak byli popravený ty čtyři mužský z Malešic, a sice jeden z nich, nějakej pátej, ten je udal a oni tím pádem přišli o život.“

  • „V padesátých letech, to už jsme měli dceru, jak byly ty procesy, byl [manžel] taky málem zatčen. Vysvobodilo ho jedině to, že šel na dva roky do Jáchymova. Jako západní voják a ještě Žid byl nařčen, že je pozůstatek bandy Slánského, kterého tenkrát popravili. Naštěstí jeden člen okresního výboru KSČ ho na to upozornil, že se o něm jedná, že to nařčení tam je, a ať kouká rychle zmizet, nebo že by mohlo dojít k zatčení a soudu. Jak by to dopadlo u toho soudu, určitě by ho zavřeli, nebo dokonce popravili, když byl pozůstatek bandy Slánského. Tak dal výpověď, ovšem ředitel ho nechtěl pustit, protože chtěl počkat, až si pro něj přijdou. Tak on [manžel] šel na pracák, řekl, že chce odejít a že ho ředitel nechce pustit. Oni řekli, že to je těžký, když nechce pustit. Jedině tenkrát měly přednost jáchymovský doly, kdo tam chtěl jít, tak mohl. Přihlásil se tam a musel ho pustit. Na dva roky zmizel v Jáchymově. [Tazatel: „Co jste na to říkala vy?“] Já jsem s ním souhlasila, protože jsem věděla, že je opravdu zle, že ho buď zavřou nebo dokonce popraví. Tak jsem byla ráda, i když tam dělal hroznou práci s odsouzenými. On sám odsouzen nebyl, ale dělal tam s těmi trestanci, práci hroznou.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Podolí u Mnichova Hradiště, 27.04.2013

    (audio)
    délka: 01:06:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vždycky je dobré znát svého nepřítele

Zdena Ehrmannová
Zdena Ehrmannová
zdroj: studenti

Zdena Ehrmannová se narodila roku 1927 v Praze. Dětství měla harmonické až do nástupu války. Poprvé zaznamenala okolní politické dění, když za jejich domem začaly projíždět transporty s Židy do koncentračních táborů a vnímala všudypřítomný strach z gestapa. Otec jednoho jejího kamaráda byl za účast v odboji popraven. Ještě za války se zúčastnila povinné brigády v pohraničí (sběr chmelu). Na konci války zažila úprk německých vojáků, kteří se snažili prorazit malešickou barikádu, ale také příjezd Rudé armády, kdy zřejmě jen náhodou unikla znásilnění. Po válce opět musela na tříměsíční brigádu do pohraničí, kde bylo potřeba zastat práci po odsouvaných sudetských Němcích. Vstoupila do Svazu národně-socialistické mládeže. V roce 1947 poznala během pobytu na horách Petra Ehrmanna, bývalého západního vojáka, kterého si vzala za manžela a měli spolu jednu dceru. Manželovi v padesátých letech pro jeho židovský původ a účast v západní armádě hrozilo zatčení, a tak se dobrovolně přihlásil na práci v jáchymovských dolech. Po dvou letech odloučení se vrátil zpět domů a vyučil se zámečníkem. Až do roku 1989 byli pod dohledem státní moci. Zdena Ehrmannová zemřela 13. ledna 2019