Michael Dymáček

* 1943

  • „Když se potom dostavil Honza Šabata o půl jedné ráno k nám domů a donesl text Charty 77, tak jsem velmi přemýšlel, jestli to mám, nebo nemám podepsat. Bylo mi jasné, že tím tato téměř idyla v Kancelářských strojích velmi rychle skončí. Mimo to se mně ten text nelíbil, připadal mi takový zapšklý. Tento názor jsem posléze změnil. Bylo dobré, že byl minimalistický, že se soustředil na mezinárodní pakty o lidských právech. Ale tehdy ten můj dojem byl takový. Především jsem tam postrádal… Nemám rád ryzí kritiku. Já chci říkat, když je něco špatně, co by se mělo dělat místo toho. To tam samozřejmě nebylo. Asi po hodině a půl rozmýšlení jsem to podepsal. Je tam i to, co jsem k tomu připsal na zadní stranu. Velmi rychle to vyšlo ve známost, byl jsem v první vlně signatářů, jako jeden z prvních. Takže došla domovní prohlídka, přehrávali tam od dcerky gramofonové desky, pamatuji si na Křemílka a Vochomůrku, jestli na tom není něco protistátního pod touto značkou. Na druhé straně tam byli i řadoví policisté a řadový policista se hrabal v mém psacím stole. Nalezl tam jednu věc, která by byla velmi nepříjemná, kdyby ji zabavili, ale on ji vložil zpátky.“

  • „Samozřejmě to byl strašlivý šok, když jsme se to dozvěděli. To vůbec nebylo lidsky snadné se s tím vyrovnat. Palach měl nějaký vztah - střídavě dobrý, střídavě ne úplně dobrý - s Lubošem Holečkem. Ten se tehdy okamžitě ponořil do ilegality a jal se shánět ty případné další studenty, kteří měli být palachovými následovníky. Tam byla všeobecná shoda, včetně Luboše Holečka, nikdo by už neměl následovat. My jsme si samozřejmě pozvali různé psychology, co s tím. Samozřejmě jsme vyslovili podporu Palachovým požadavkům. Jestli víte, mluvil jsem na Palachově pohřbu, je to na desce. Byl jsem jediný, který tam hovořil bez papírů. Připadalo mi nepatřičné vzít si tam lejstra, ale když jsem se podíval na paní Palachovou, jak tam byla zhroucená, tak jsem jednu chvilku ze sebe nedokázal vyloudit ani slovo. Takže tam mám takové delší mlčení, protože jsem tehdy věděl, že to nebude mít dobrý účinek. To už mi bylo tehdy jasné.“

  • „Jak byli ti lidé unaveni, tak se rozhodli - to bylo na Vysoké škole chemicko-technologické - že budou pokračovat až do úplného konce. Myslím, že tím koncem rozuměli nejenom konec okupace, ale i konec bolševizmu v Československu. To se nějak domáklo stranické vedení. I byl jsem pozván na předsednictvo UV KSČ. Velmi jsem přemýšlel, jestli tam mám jít, nebo jestli to mám odmítnout. Pak jsem se rozhodl, že tam půjdu. Byl jsem uvítán panem Dubčekem, který vyložil, jak vznikla nebezpečná situace, a pravil: ‚A vy, súdruh, ponesete plnú zodpovědnosť.‘ S tímhle uvítáním začalo jednání. Já jsem se ostře ohradil. Řekl jsem, že tam už tehdy byly zaznamenané různé provokace od těch starobolševiků, i ti Sověti vydávali zprávy. Takže jsem promluvil velmi ostře. Jak jsme měli ty odposlechy, tak jsem tam něco pustil, aniž bych uváděl, odkud jsem to věděl. Skončilo to asi po hodinové debatě tak, že tam tehdy sprdnuli soudruha Štrougala, že policie by se měla chovat klidně, a já jsem odešel pryč. Neslíbil jsem ohledně Vysoké školy chemicko-technologické nic. Dokonce se o tom už potom příliš nemluvilo, když jsem tam vnesl jiná témata.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 15.08.2019

    (audio)
    délka: 02:01:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 2

    Brno, 05.09.2019

    (audio)
    délka: 02:07:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bylo mi jasné, že podpisem Charty 77 idyla skončí

Michael Dymáček, zveřejněno v samizdatovém tisku pod autorovým textem
Michael Dymáček, zveřejněno v samizdatovém tisku pod autorovým textem
zdroj: archiv pamětníka

Michael Dymáček se narodil 13. května 1943 v Brně. Od dětství se zajímal o vědeckou práci, a to ho přivedlo na Přírodovědeckou fakultu University J. E. Purkyně. Vystudoval matematickou analýzu a stal se odborným asistentem na Katedře aplikované matematiky. Začal se politicky angažovat, spoluzakládal Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy a v říjnu 1968 byl zvolený jeho předsedou. Spoluřídil stávku proti okupaci v listopadu 1968 a opakovaně za studenty jednal s vrcholnými představiteli moci. Po začátku normalizace dostal výpověď, ale odmítl se podřídit tehdejší praxi trestat nepohodlné podřadnými zaměstnáními. Proti nátlaku Státní bezpečnosti (StB) se bránil znalostí práva, až nakonec získal v roce 1973 odbornou práci v Kancelářských strojích, ale i tady dostal výpověď poté, co mezi prvními podepsal Chartu 77. StB ho sledovala jako nepřátelskou osobu I. kategorie nebezpečnosti, opakovaně ho zadržovala a vyslýchala. I tak pokračoval v odborné a vědecké práci, dále se angažoval v Chartě 77, v Československém helsinském výboru a publikoval v samizdatových periodikách. Po 17. listopadu 1989 zakládal Občanské fórum v Brně a jako jeden ze tří mluvčích vystupoval na mítincích a demonstracích. Byl kooptovaným poslancem do Federálního shromáždění a stal se zastupitelem města Brna. Snažil se prosadit řadu projektů masivního ekonomického a sociálního rozvoje, například Komplex uzlového letiště Brno. Stále pokračuje v odborné a vědecké práci, zejména v oblasti ekonomie a práv.