Zdeňka Dvořáková

„Bylo to asi třetí den, když jsme ráno vstávali, jestli jste někdy viděli – existovaly takové malé tranzistoráčky, a ty jsme mívali s sebou i na ten chmel, aby to bylo takový veselejší. Ráno jsme to pustili, aby se nám lépe vstávalo, a teď všichni říkáme: ,Vždyť místo písniček tam je nějaká válečná hra nebo co to je.‘ Nato přišli učitelé a řekli nám, že jsme byli obsazený, abychom se na to připravili. Šli jsme na chmel, to bylo ještě dobrý, ale další den jsme šli na chmel a už tam stály u vesnice auta a tanky. Šli jsme vždycky ve skupinách, ale to víte, kluci. My jsme byly vždycky samý ženský, protože na zdrávku tam chodily jenom ženy. Dneska už je to jinak. Šli s námi kluci z průmyslovky a ti je popichovali. Oni ti vojáci stáli venku před těma autama a tím tankem. Najednou skočili do těch tanků, no a co se stalo: otočili tu hlaveň proti nám. Takže jenom jsme čekali, co se stane, jestli nás zabijou… no nezabili.“

„Vzpomenu si na to, protože předtím než se to stalo, tak jsme jely s tatínkem – já a moje sestra – na dovolenou do bývalého NDR. Když jsme překročili hranice, tak už tam stálo vojsko. My jsme nevěděli. Tatínek povídá: ,Hele, to mají cvičení, jedeme dál.‘ Takže týden jsme byli v NDR, absolvovali jsme dovolenou, a když jsme se vraceli, tak to vojsko tam stálo dál.“