Marie Dvořáková

* 1931

  • „To víte, že jo. Dyť oni nás pořád… že jsme polští potomci a že nás vyvraždí. To jsme pořád dostávali: ‚Schovejte se, jsou tady banderovci, už jdou na vás!‘ Tak jsme měli vykopaný takový dvakrát dva, takovou jámu, tam jsme se schovávali. A někdy, když jsme tam nestačili, tak jsme letěli do pole se schovat. Oni stříleli. Oni taky měli černé uniformy, dali jim Němci. A že když osvobodí od Židů a všech národností Ukrajinu, tak že jim dají čistokrevnou Ukrajinu jako sklenka vody. Tak oni tomu zpočátku věřili asi, jenomže to nebylo dlouho a začali ty Němce přepadat na hlavní silnici, jak jedou třeba z Dubna do Rovna. Tak tam vykáceli potom Němci z jedné strany i z druhé strany lesy, protože už začali jít i po Němcích. No a u nás na Martinovce zavraždili celou rodinu, ale jak! Kdyby je zastřelili, ale oni je rozpárali, ty holky. Ta jedna, Věrynka, ta se mnou seděla ve škole. To bylo hrozné. A tu Libušku, tu taky, ta měla žaludek venku a všechno. Mamince dýku prorazili přes hlavu. A toho tátu, ten měl asi jedenáct ran a ještě ho podpálili.“

  • „Kdo měl deset hektarů, tak byli kulaci. Hodně lidí vyváželi na Sibiř. No a tak to dopadlo, že jsme měli jet na druhý den – už jsme měli… že přijedou vagony a že nás odvezou. Najednou přijde maminčina setra a říká: ‚Co tady sedíte tak zaražený?! Pojďte si poslechnout, co se děje venku!‘ A už jsme slyšeli, jak německá letadla letí nad Rovno a bombardujou. Tak vlastně nás zachránili Němci.“

  • „Tatínek byl potom pronásledovaný. Jak přišli Rusi, tak přišli dva ‚enkávédisti‘. Nás vyhodili z baráku. Tatínka tam vyslýchali, pořád chtěli nějakou zbraň, papíry a já nevím co. Jenomže tatínek uměl bezvadně rusky a všechno. Tak jim vysvětloval, že nic nemá. Měl jenom psací stroj, tak ten si vzali. Potom ten jeden odešel. Ten druhý mu říká: ‚Jak odejdeme, okamžitě zmizni.‘ A tak se to stalo. Tatínek zmiznul a my jsme ani nevěděli kde. Ale potom jsme se dozvěděli, že od maminčiny sestry synové ho zachraňovali. Dělali mu skrýš. Nám neřekli, kde je. Potom jim to maminka vyčítala. On říká, že kdybychom vám to řekli, tak na vás by uhodili, vy byste to prozradili. Tak radši, když jste to nevěděli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 31.07.2025

    (audio)
    délka: 01:56:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Živá paměť pohraničí
  • 2

    Ostrava, 08.09.2025

    (audio)
    délka: 01:55:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byli jsme rádi, že jedeme z toho pekla pryč

Marie Dvořáková, 40. léta min. století
Marie Dvořáková, 40. léta min. století
zdroj: Archiv pamětníka

Marie Dvořáková (rozená Zbierajewská) přišla na svět 18. ledna 1931 v obci Martinovka na Volyni do česko-polské rodiny. Když jí bylo osm let, obsadila Volyň Rudá armáda. Coby dcera někdejšího polského důstojníka měla být s rodinou deportována na Sibiř či do jiné odlehlé části SSSR. Transportu však naštěstí pro ni a mnoho dalších rodin údajných nepřátel sovětského režimu zabránil v červnu 1941 vpád německých vojsk. V rodné obci tak prožila válku i etnické násilí, které národnostně pestrý region zachvátilo. Ušetřena nezůstala ani převážně česká Martinovka. Mariina rodina řadu neklidných dní i nocí prožila v dobře maskovaném úkrytu. Ve zdraví se tak dočkali opětovného příchodu rudoarmějců a s ní i československé armády. Vrátil se také otec, který vyvázl ze spárů NKVD a tři roky se skrýval. Doma se ale ani neohřál. Spolu se svými českými příbuznými se vydal do boje za osvobození vlasti jejich předků. A právě tam se rodina roku 1947 opět shledala. V rámci repatriace volyňských Čechů našla nový domov na Osoblažsku. Nezůstali však jedinými dosídlenci, sousedy se jim stali Moravané, Slováci a později i Řekové. Pamětnice v pohraničí vychodila školu, nalezla celoživotní zaměstnání v továrně na textilní galanterii a navzdory předčasné smrti prvního manžela také rodinné štěstí. V době natáčení (2025) žila v Krnově. Často se však ve vzpomínkách vracela na Volyň a k lidem, kteří tvořili její výjimečný kolorit.