Věra Dulová, rozená Richterová

* 1935  

  • „Prosím vás pěkně, lidé, žijte v míru a přátelství a nedělejte války a neničte se navzájem.“

  • „Komu se podařilo přežít tu hrůzu koncentračních táborů, to musely být silné nátury. Někdo, kdo by byl příliš citlivý – třeba nějaký básník nebo podobně, ten toho schopen nebyl. Museli to být lidé schopni se rvát se životem, aby přežili.“

  • „Ostřelovali je, ale ona, jelikož byla menší, tak to nedostala, ale přikryli ji další, ti větší. Britští vojáci ji potom našli pod touto vrstvou a dali ji do britské nemocnice v Bergen-Belsenu, kde prodělala tyfus. Vrátila se úplně holohlavá, ony po tom tyfu totiž nějak slezou vlasy. Pak jí narostly vlasy jiskrné, černé, které snad předtím ani neměla. Přijela do Prahy. Někdo nám volal, číslo jsme neměnili a ona si ho celou dobu pamatovala. Bylo to asi 15. 7. 1945, kdy nám volali, že na smíchovském nádraží stojí sanitární vlak, že tam je naše příbuzná, abychom si pro ni přijeli.“

  • „Zachránil mě nějaký pan Chmelař, ke kterému jsme chodili nakupovat. Šla jsem k němu v pátek, toho 15. 2. 1945 a říkala jsem mu, že mám hlad, nemám lístky, že nemám ani peníze. Kdo bral moje lístky, nebo zda to bylo dohromady s mámou, to nevím. On mi dal kousíček chleba a řekl mi, že v pondělí zase mohu přijít, že mi něco schová. Tak pomohl pan Chmelař, takový malý obchůdek to byl, dnes je to Patočkova, dříve Pionýrů. Vždy mě ujišťoval, že máma to zaplatí, že máma se vrátí, že už to dlouho trvat nebude.“

  • „Když se (teta) vrátila z koncentráku, tak třikrát mohla mít dítě, ale ty vnitřnosti byly tak slabé, že ve třech, ve čtyřech, v pěti měsících musela dokonce do nemocnice a o to dítě přišla. Nikdy nechtěla mluvit o svých zážitcích, vím jenom jedno. Musím přeskočit do roku 1988, kdy se mi ji podařilo umístit do domova důchodců v Praze 6 v Šolínově, ležela na lůžkovém oddělení. Stěhovali ji, chudáka, z jednoho pokoje do druhého, protože ostatní pacientky si na ni stěžovaly. Ve dne byla normální, ale v noci, kdy společensky vychovaný rozum přestal působit, hrozně křičela. Všechny ty povely, co dostávali na apelplacech, a tak dále…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha-Břevnov, 30.06.2011

    (audio)
    délka: 01:11:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 06.11.2013

    (audio)
    délka: 56:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V deseti letech sama uprostřed válečné Prahy

Amálie Knížková, roz. Weiszové
Amálie Knížková, roz. Weiszové
zdroj: Dobové foto z archivu pamětnice

Věra Dulová se narodila 31. března 1935. Její matka a teta byly židovského původu, otec, Rakušan, k židovství přestoupil, aby se mohl oženit. V průběhu druhé světové války byla teta Amálie transportována do koncentračního tábora Osvětim, později do Bergen-Belsenu. Otce Věry Dulové, z důvodu sňatku s Židovkou, zatklo v roce 1943 gestapo, dva následující roky strávil v káznici v Bernau. Ke konci války musela do koncentračního tábora odejít i Věřina matka a desetileté děvče strávilo takřka čtyři měsíce v Praze zcela samo. Celé rodina se v roce 1945 šťastně shledala.