Karel Dufek

* 1916  

  • „Studoval jsem na brněnský Masarykově univerzitě, tam jsem studoval dva roky, dělal jsem zkoušky, ale vedle studia jsem samozřejmě pokračoval v četbě politickejch věcí a ideologickejch věcí, který mě velmi zajímaly, protože už jako gymnasista jsem četl některý věci okolo socialismu, kolem Marxova Kapitálu. V Brně se odehrávaly veliký boje na jednotlivejch fakultách, mezi levicí a pravicí. Samozřejmě, že já jsem tendoval k levičákům a hledal jsem, kde bych se k tomu přichytil. Na všech brněnskejch fakultách existovala levičácká organizace, to byla Jednota pokrokovejch studentů, ta byla ražení… Řekl bych víceméně levicovýho, sociálnědemokratického i komunistickýho. Tam jsem pracoval velmi intenzivně, byl jsem členem, dostal jsem se v druhým semestru v Brně do samosprávy Kounicovejch kolejí, kde jsem bydlel. A tehdy Kounicovy koleje, ty měly pověst levičácký koleje, protože tam byly potom koleje druhý, ty byly lidovecký, kde chodili většinou studenti, kteří tendovali ke katolicismu atd. Ale Kouničky, jak se říkalo, ty byly pověstný svými levicovými tendencemi. Tam jsem se seznámil s celou řadou lidí, kteří pracovali v levicovým hnutí, chodili jsme na různý schůze atd. A tehdy začínaly veliký nepokoje ohledně Sudeťáků a samozřejmě v tehdejším Československu byla legální tzv. fašistická organizace, fašistická strana, která byla vedená gen. Gajdou, a část toho studentstva i tendovala k fašismu a to byly neustálý boje a obrovský hádky a třenice na všech fakultách mezi pravicí a levicí.“

  • „Z Lyonu jsem jel do Marseille, kde byly organizace, kde byla celá řada dobrovolníků, kteří přijížděli z celýho světa. Já jsem tam střetl nejmíň třicet italskejch antifašistů, to byli emigranti, potom nějaký Němce, Američany atd. A ujaly se nás francouzské organizace pro pomoc Španělsku. Udělaly s náma v jednom sále veřejnej mítink. Tam byl celej sál plnej lidí. Když to skončilo, to bylo už pozdě večer, po desátý hodině, tak polovička těch lidí s náma šla přes ulice a doprovázela nás na nádraží, kde stály autobusy, který nás legálně vezly na španělskou hranici, a dokonce v té době, v lednu 37, ještě ta francouzská hranice nebyla zavřená. Francouzský pohraniční stráže nás zdravily zaťatou pěstí!“

  • „Pak mě odvolali, ani jsem se tam nemohl rozloučit, nemohl, nic takovýho, protože byly zase nějaký prověrky, čistky. Všecky odvolali zpátky a devátého ledna dvaapadesátýho roku si přišli pro mě do bytu, zatkli mě, v autě zavázali oči a odvezli. Mysleli, že nevím kam – do Ruzyně. V Ruzyni jsem byl 550 dní v betonový kobce, v samovazbě, se zavázanejma očima. Bez minuty vycházky.“

  • „I část studentstva žila tím, co se děje ve světě, protože to Španělsko, to úplně galvanizovalo politický myšlení nejen v Československu, ale po celým světě. To vystupovala celá řada politiků světovejch, kteří stáli na straně republikánskýho Španělska, apod.“

  • „Já jako vysokoškolák jsem byl přidělenej k technickejm věcem, ne k pěchotě, ale byl jsem přidělenej k protiletecký baterii, protileteckýmu dělostřelectvu. A ty baterie, to bylo poslední slovo techniky. To byly sovětský protiletecký baterie, nejen mechanizovaný. To byly celý elektrický zaměřování, všechny prvky byly elektricky přenášený na kanóny. A to jsme museli... Šest týdnů jsme byli instruováni sovětskejma technickejma instruktorama, protože tomu systému tehdy nikdo nerozuměl.“

  • „Zaprvé jsem byl ve Španělsku, to znamená, to je trockista. Tam byla ubohá, malá politická strana, POUM – Partido Obrera Unificada Marxista, to byli přívrženci Trockýho. Prostě Stalin si vzal do hlavy, že kdokoliv byl aj z jeho poradců aj technickejch ve Španělsku, spousta z nich byla po návratu do Sovětskýho svazu popravena, byli zastřeleni, protože byli načichnutí trockismem. Čili pro tady ty lidi a sovětský poradce, který tady řádili, interbrigadista = člověk načichlej trockismem. Taky jedni z prvních, který byli zavíraní po únoru 48 masově, tak to byli interbrigadisti. Zadruhý jsem byl v americký zóně několik let, to je jasný – americkej špión, prostě takovýhle věci, čili jsem byl potom, po samovazbě, kde jsem neměl právo absolutně na nic, v kobce, ani jsem nemohl si sednout na tu plechovou sedačku, ta se zaklápěla a zamykala do zdi. Musel jsem většinou šestnáct hodin chodit. Byl jsem v těch tenkejch, tenoučkejch konopnejch hadřících, co mi dali, nedali ani ponožky, měl jsem jinovatku na tom betonu. Tam se netopilo a šestnáct hodin chodit. A když jsem měl oteklý nohy, modrý, a chtěl jsem si sednout na tu xylolitovou podlahu, tak už třískal na dveře: ‚Vstát, chodit!‘ Musel jsem chodit.“

  • „Účel světí prostředky, prosím vás, protože důležitý bylo, jestli někdo chtěl někde bojovat proti fašismu, anebo ne. A to bylo daleko silnější než nějaký paragrafy, že bych byl dezertérem z československý armády. To mě nezajímalo.“

  • „V životě jsem prožil všecko možný – byl jsem v československý armádě potom, byl jsem u Američanů na štábech. V životě to, co jsem zažil ve Španělsku, jsem už nikdy nezažil. To byla věc, která se nedá vyjádřit. To bylo bratrství ve zbrani. Nás např. v mezinárodních brigádách bylo skoro padesát národností. Tam neexistovala bariéra jazyka nebo národnosti, přesvědčení, náboženství. To bylo bratrství ve zbrani, to jsem nikdy nikde nezažil. Tam nikdy neexistovalo, aby někdo nechal někoho raněnýho – kdyby tam měl lézt po čtyřech, tak tam musel lézt, protože to byla solidarita tak fantastická, jakou jsem už nikdy nikde nezažil.“

  • „Celá řada organizací už byla v Československu. Organizace na pomoc demokratickému Španělsku apod. Jsem je kontaktoval. Dávaly ponaučení, kudy se má jít, protože přes nacistický Německo se dobře nedalo chodit, protože nacisti každýho Čechoslováka, kterej i s legálním pasem šel přes nacistický Německo, tehdy zatkli a podezřívali, že jde do Španělska, a šupem ho vrátili do Československa. Mimoto, podívejte se, v Československu nebyla jednoznačná situace, protože československá tehdejší policie šmejdila po všech možnejch sekretariátech od komunistickýho sekretariátu po sociální demokraty a hledala tzv. verbíře. To bylo tehdy trestný, kdo verbuje dobrovolníky do Španělska. Já jsem potom po válce našel o sobě na okresní politický správě celý povídání, kde jsem sehnal peníze, kudy jsem šel, protože československá policie, demokratickýho Československa, šmejdila a pomalu zatýkala a trestala každýho, kdo verboval do Španělska.“

  • „Naneštěstí jsem se dostal na ministerstvo zahraničí. Vlezl jsem do německýho odboru, kterej vedl Dr. Hajdů, to byl taky můj kamarád, ještě z armády jsme se znali. A byl jsem vedoucí německýho oddělení, šéfem byla potom taky Dr. Sekaninová. Tam jsem byl, myslím, do podzima 48 nebo tak nějak a potom Clementis říká: ‚Podívej se, nemáme lidi, protože tam byly nějaký čistky, tak se to tam hejbalo po únoru 48 – potřebujeme lidi ven! Podívej se, potřebujem obsadit buď Egypt, Ankaru, vyber si, půjdeš ven.‘“

  • Celé nahrávky
  • 11

    Praha, 11.09.2006

    (audio)
    délka: 02:36:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nelituji ničeho, to všechno patří k životu

dufek2.jpg (historic)
Karel Dufek
zdroj: archiv pamětníka

Karel Dufek se narodil 24. ledna 1916 v rodině lesníka, nedaleko Velkého Meziříčí. Pocházel ze sedmi dětí. V roce 1935 odešel do Brna studovat medicínu. Pod vlivem zpráv z válečného Španělska se rozhodl vstoupit do dobrovolnických mezinárodních brigád bojujících na straně republikánů ve španělské občanské válce. Spojil se s Výborem na pomoc demokratickému Španělsku a s jeho pomocí v lednu roku 1937 odjel do Španělska. Po stažení mezinárodních brigád byl krátce internován ve Francii, pak vstoupil do československé zahraniční armády. Po pádu Francie odešel do Anglie, byl superarbitrován a pracoval v továrně na letecké součástky. Po vylodění Spojenců v Normandii se stal styčným důstojníkem u amerického štábu. V letech 1948-51 byl velvyslancem v Turecku. V lednu 1952 byl zatčen, obviněn z trockismu, špionáže pro USA apod. V květnu 1953 byl odsouzen v procesu spolu s Eduardem Goldstückerem, Pavlem Kavanem a Richardem Slánským na 25 let vězení. Odseděl si čtyři roky v Ruzyni a ve Valdicích. Po své rehabilitaci se stal zaměstnancem Svazu protifašistických bojovníků. Od roku 1957 vydával časopis Mezinárodní politika, později řídil tiskový odbor ministerstva zahraničních věcí. V letech 1968-72 byl velvyslancem ČSSR v Brazílii.