Věrka Drozdová, roz. Heimová

* 1935  

  • "V Tabríze propukla tyfová epidemie, můj otec dostal tyfus a zemřel. Sice na ošetřování k nám chodil arménský doktor Aram Agajan i sovětský vojenský lékař, ale nezmohli nic. V té době penicilin byla pro nás věc neznámá, sice existoval, ale někde na západě pro vojenské účely. Tady se vždycky čekalo, jestli ten pacient vydrží, nevydrží. Můj otec nevydržel, bylo mu 36. Byl pohřben na křesťanském arménském hřbitově v Tabríze. Půl roku před tím, v prosinci, můj bráška dostal záškrt a zemřel. Byly mu 4, byl pohřben v Tabríze, pamatuju si ještě, jak mu otec nechával dávat na ten hrob žulovej náhrobek s nápisem: zde leží malý český chlapec Petr Heim z Prahy. No a když potom zemřel otec, tak od firmy Lanna dostal stejný náhrobek s českým nápisem: zde leží český stavitel Heim."

  • „Velice vzpomínám na to, že jsme takhle prožili Vánoce ve vlaku. Čtyřiadvacátého prosince jsme pořád byli na trase, takže chlapi někde ukradli, mluvím teď o našem vagonu, někde ukradli takovou velkou jehličnatou větev, ženské z vagonu hrabaly ve svých příručních zavazadlech a vytahovaly různé barevné papírky, které by se daly použít jako ozdoby – že se vystřihla hvězda nebo udělal papírový řetěz na ‚stromeček‘ nebo z buráků se udělal ptáček. Takhle se ta větev vyzdobila, měli jsme i svíčky, protože samozřejmě ve vagoně se nesvítilo, takže když bylo večer potřeba, tak každý musel mít nějakou svou svíčku, aby si posvítil, samozřejmě velice opatrně, aby nevznikl oheň. A my jsme v tom vagoně byly dvě malé holky, takže jsme tam dostaly dárek pod stromeček, což byl úžasný dárek tenkrát v našich desetiletých očích: krabice s dvěma papírovými panenkami, které ovšem nebyly panenky, ale byly to dospělé dámy, já jsem měla jednu brunetu a jednu blondýnu, a na ty panenky tam v té krabici byly různé šaty, které se mohly – samozřejmě papírové... a ty se různě na těch panenkách mohly měnit. Takže to byla plesová róba, automobilistický kostým, obyčejné šaty, co já vím, plavky, k tomu příslušné klobouky... No, s tím jsme si potom s Astou hrály docela dlouho, to bylo památné, a protože byl Štědrý večer, tak byla mimořádná večeře, štědrovečerní, sovětská. Každý dostal slanečka (seljodku), k tomu nějakou kaši, dospělí dostali stakan vodky a k pití byl samozřejmě čaj. Tak to byla štědrovečerní hostina. A pak se jelo dál a dál, až jsme dojeli do Karpat, kde po celém vlaku šla fáma, že nás tam můžou přepadnout banderovci, takže vojáci Rudé armády, co nás doprovázeli, měli zvýšenou pohotovost, dokonce někteří chlapi, jako Čechoslováci, kteří se dobrovolně přihlásili ke strážní službě, tak snad i nějakou flintu dostali. Vím, že jednou jsme slyšeli střelbu, ale jinak se nic nestalo. A jak jsme se blížili k našim hranicím, šla další fáma, že jestliže nepřekročíme hranice Sovětského svazu do půlnoci 31. prosince, tak nás nepustí a zůstaneme v Sovětském svazu.“

  • „A na tuto cestu už se pamatuji docela dobře. To byly takové zvláštní okamžiky, že i v tom dětském vědomí se to usadilo. Samozřejmě, tenkrát se do Íránu nelétalo, to se jelo vlakem přes Rumunsko, přes Rusko do Baku, tam na loď ruskou, tedy sovětskou, a do přístavu Bender Páhlaví na jihu Kaspického moře, což už bylo v Íránu, kde na nás čekali otcové a manželé. A stalo se, že můj půldruharoční bráška tu cestu nějak začal snášet špatně, takže v Bukurešti najednou horečka. A teď vlak měl jet a máma věděla, že dítě potřebuje doktora. Takže vystoupila z vlaku se mnou a Petrem a ten transport jel dál. My jsme zůstali ubytováni na nádraží v nějaké ubytovně, kde byly železné postele a takové ty úzké skříňky, jako bývaly na stavbách na pracovní hadry. Pak přišel doktor a já si pamatuji, že do té skříňky máma plakala. To nebyla dobrá situace. Ale doktor přišel, zřejmě jí dal nějaké léky pro Petra, takže máma pokračovala nějakým vlakem dál a v Baku dohonila celý ten transport, takže... Na tu další cestu vlakem už se nepamatuju, ale tenhle moment, jak moje máma byla zoufalá a ten brácha byl nemocný, tak to si dobře pamatuju. A v tom Baku jsme se tedy nalodili na loď, měli jsme kajuty, jenže se stalo, on už byl podzim, takže podzimní bouře, a měli jsme jet den – noc – den, tak asi nějak daleko, a protože tam vznikla bouře, kapitán se tomu chtěl trochu vyhnout, ale nestihl. My jsme byli na tom moři pět dní a já si pamatuju, jak se ta loď takhle houpala. Ale jak! Všichni blili, pasažéři. Kromě nás tří a ještě jedné paní s holčičkou, paní Felberová s Hankou, tak nás sestěhovali do kajuty, abychom nebyli s těmi, co blejou, a kuchař se snažil nám dát aspoň nějaké jídlo, přestože vařit bylo nemožné, když se ten parník kroutil. No, hladem jsme neumřeli, ale pamatuju se, že v té kajutě ty palandy byly zasíťované, abychom nepadali na zem, nějaký čaj snad byl, nějaké suchary, přežili jsme to, přijeli jsme do Bender Páhlaví, ale to moře ještě pořád bylo takové rozházené, že jsme nemohli přímo do přístavu. Ten přístav jsme potom viděli s manželem, když jsme navštívili Írán, takže jsme pochopili, proč ta loď nemohla do přístavu. Takže z přístavu přirazila nějaká malá loď a překládalo se, všichni se překládali na tu malou, a ta malá to vozila na břeh. A z toho zase mám přesnou vzpomínku, jak se podával nějaký pytel a ten se protrhl, a byl to poštovní pytel, a všechno šlo do vody. A druhý moment – podávalo se zabalené miminko z horní paluby do toho člunu a miminko začalo vypadávat z toho balení, ale chlapi to dokázali chytnout, takže miminko do té vody nešlo. Pravděpodobně to byl Jaran Fořt. Přijeli jsme na břeh a tam na nás čekal táta s autem. Odhaduju, že to bylo firemní auto. Ovšem oni tam tihleti chlapi čekali několik dní a vůbec neměli zprávu, co se děje. Věděli, že je bouře, tak prostě čekali.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Stříbrná Skalice - byt pamětnice, 27.06.2015

    (audio)
    délka: 03:29:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 5

    Stříbrná Skalice, 13.10.2013

    (audio)
    délka: 03:30:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Írán, země mého dětství

Dobové foto.jpg (historic)
Věrka Drozdová, roz. Heimová
zdroj: Sběrač KK

Věrka Drozdová, rozená Heimová, se narodila 28. dubna 1935 v Hradci Králové. Její otec Richard Heim byl stavitel a získal práci v konsorciu SIS (Société Iranienne Skoda), společném podniku strojírenské firmy Škoda Plzeň a stavební firmy Konstruktiva Praha, které plnilo řadu stavebních zakázek pro Írán. V roce 1936 odcestoval za prací do Íránu. Jeho manželka s dcerou a synem za ním dorazila na podzim 1939. Otec po vzniku protektorátu odmítl odevzdat na německém vyslanectví v Teheránu československý pas a v roce 1941 byl kvůli tomu z SIS propuštěn. Pak získal zaměstnání na íránském ministerstvu stavebnictví a na jaře 1942 přešel do firmy Lanna na pozici stavbyvedoucího na stavbě silnice z Tabrízu do Miyaneh. Rodina se přestěhovala z Teheránu do Tabrízu. V prosinci 1942 zemřel bratr pamětnice na záškrt a v květnu 1943 podlehl otec epidemii břišního tyfu. Věrka Drozdová s matkou se vrátily v září 1943 do Teheránu. Matka získala místo učitelky na nedávno zřízené československé škole. Po skončení války se začala připravovat repatriace Čechoslováků, kteří nebyli vázáni dokončením svých pracovních povinností či jinými důvody v Íránu. 3. prosince 1945 odjel z Íránu první repatriační transport cca tří set Čechoslováků. Po měsíci putování se pamětnice s matkou dostaly do Prahy. Věrka Drozdová pokračovala ve školní docházce jako žačka druhé měšťanky. Na stavební průmyslovku přijata nebyla, v září 1949 proto nastoupila do zednického učiliště pro dívky v Opavě. Po dvou letech získala výuční list a pokračovala ve studiu na stavební průmyslovce v Ostravě, kde v roce 1955 odmaturovala s vyznamenáním. V březnu 1956 nastoupila zaměstnání v Hydroprojektu Praha jako projektantka, kde setrvala až do důchodu. O své návštěvě Íránu v roce 2007 napsala knihu Írán aneb cesta do mého pravěku. Věrka Drozdová je podruhé vdaná a žije ve Stříbrné Skalici.