Hugo Drásal

* 1927  

  • „Ti většinou nezůstali dlouho. Ti akorát vyklidili a zas zmizeli. A nebo takoví, co si říkali partyzáni nebo milice. Ti udělali tam ten pořádek. Já když jsem byl doma, tak rodiče toho taky moc neměli. Na jídlo to tenkrát bylo slabý, tak já jsem šel k tomu sedlákovi, jak byla sestra. Jestli tam můžu aspoň za jídlo dělat. Tak jo, tak jsem tam dělal. Dělali jsme spolu se sestrou. Pak na podzim, to bylo září, to mě sebrali z pole. Byli pro mě na poli - a do hospody, do sálu a tam už to bylo připravený. Tam bylo víc, co už sbírali do toho tábora do Šternberka. Tam nás ještě celou noc bili a ráno naložili na žebřiňák a odvezli pryč, aniž bych se mohl rozloučit s matkou. Otec, ten už tam byl měsíc přede mnou, v tom táboře.“

  • „Otec brzo umřel. Tady ve Šternberku, v tom internačním táboře. Já jsem byl tenkrát v dolech, a když jsem přišel domů, tak jsem si obstaral ten úmrtní list. Byl jsem zvědavý na tu příčinu jeho smrti. Je tam napsáno angina pectoris, jako srdeční angína. To může být pravda, ovšem co předcházelo, to jsem se dozvěděl, až když jsem byl v Německu, od těch lidí z naší dědiny, co tam byli, co to viděli. Oni mu pomohli bitím, takže tam v táboře zemřel, a ani přesně nevíme, kde je pochovaný. Tam u toho pohřbu nikdo nebyl. Tady leží a tím to končilo. My jsme potom, když babička umřela, ho tam nechali napsat a tím vlastně ten jeho příběh končí.“

  • „To byl čas, jak byly zralý meruňky. Mohl to být tak červen ’46. ,Sbalit, jdeme pryč.‘ Tak my jsme mysleli, že jdeme domů. Houby. Oni nás táhli do Oslavan u Brna. Tam byl takový velký důl a taky ohromný tábor. Kolikrát jsme žádali, že jsme měli jít na ten odsun. Jenže mě nepustili a matku a sestru taky nepustili. Mě odtamtud pustili až začátkem prosince ’46, a to byl vlastně ten odsun už ukončenej. A teď nás tentovali, že až bude transport pohromadě, tak že můžeme jít. Jenomže ten nebyl nikdy pohromadě.“

  • „Říkali si partyzáni. Jestli byli, já nevím. To byla potom milic taková. Takovej ten národní výbor, jak se tenkrát říkalo. A řádili dost. Co já vím osobně, co jsem viděl, našeho starostu tak zbili, on se potom oběsil. Já jsem byl u toho, když jsme ho sundali. To jsem viděl. Strašně ho zbili a byl to dobrej člověk. To byla taková doba. Nerad na to vzpomínám, ale holt zapomenout se to nedá.“

  • Celé nahrávky
  • 5

    Šternberk, 09.10.2012

    (audio)
    délka: 02:08:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Německá menšina v Československu a v Polsku po roce 1945
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Celou noc nás bili, ráno nás naložili na žebřiňák a odvezli pryč

Hugo Drásal těsně po propuštění z dolů v roce 1946 (kolem očí má ještě uhelný prach)
Hugo Drásal těsně po propuštění z dolů v roce 1946 (kolem očí má ještě uhelný prach)
zdroj: archiv pamětníka

Hugo Drásal se narodil v roce 1927 rodičům německé národnosti v obci Dalov (něm. Dohle), která je dnes osadou města Šternberka. Během druhé světové války nebyl kvůli vadě zraku odveden do wehrmachtu. V září roku 1945 byl v sále hospody v Dalově spolu s dalšími Němci z obce celou noc surově bit mladými Čechy, kteří o sobě prohlašovali, že jsou partyzáni. Několik měsíců potom strávil v pracovních lágrech po celé Moravě. Jeho otec Hubert mezitím zahynul ve sběrném táboře ve Šternberku a matka byla vystěhována z rodinného domu. Do Dalova se pamětník vrátil až v prosinci 1946, po ukončení oficiálního odsunu Němců. I když několikrát žádal o dodatečný odchod z Československa, nebyl mu umožněn. Po návratu z pracovních táborů musel až do roku 1950 pracovat jako nádeník v zemědělství. Potom byl padesát let zaměstnán jako kotelník v uničovském cukrovaru. V roce 1957 se oženil s Marií Kristenovou, která pocházela z německé rodiny z Rejhotic na Šumpersku. Dnes žije ve Šternberku.