Mgr. Naděžda Dočekalová

* 1940  

  • „My měli tu ruskou babičku a ona neuměla číst a psát. Teprve když jsme začali chodit do školy, říkala: Ukažte mi ty bukvice. Naučila se od nás číst tiskací písmenka a občas četla. Ale četla jen černou kroniku a vždycky říkala, že ten svět spěje k záhubě. Ona milovala děti, uměla to s námi a my vyrůstali v láskyplném prostředí babičky. Říkali jsme jí bajbina. Ne babička, ale bajbi.“ Tazatel: „Jak vnímala politickou situaci, pokud se zajímala?“ – „Ji to vůbec nezajímalo. Setkala se s tím poprvé až v roce 1968, a to dramaticky. Do té doby byla oblíbená, protože každému pomohla. A přišel 68. rok. Byli jsme vyplašení a babička byla úplně jiná, jak vyměněná, celá špatná. Ptáme se jí, co se stalo. Prý jí neprodali v obchodě chleba. Protože je Ruska. Lidi, kterým do té doby šila… prostě jí to dávali najevo. Ne všichni, ale někteří. Ty emoce byly hrozný, co to s lidmi dělalo.“

  • „Co potom následovalo v práci. Já jsem pracovala v Ústavu vědeckotechnických informací na Praze 2. Byla jsem tam jako vedoucí takové menší enklávy. Ve straně jsem nebyla. Když přišel rok 1968, začalo se to tam tříbit. Připravovaly se prověrky. Bylo to něco tak ponižujícího… Sedělo tam proti mně dvanáct lidí. Prověrky se dělaly v kanceláři na ředitelství. Všech těch dvanáct lidí jsem znala, už několik let. Ale nebyli to schopní lidi. Například baba ze skladu, která u mě začínala pracovat – ta potom hlasovala proti mně. Při prověrkách se ptali na názory na vstup vojsk do republiky… No, nedovedete si představit, jak ponižující to bylo.“

  • „Můj muž jednoznačně řekl: Tady nebudu. Všechno už bylo vyřízené, byli jsme v zahraničí. Syn Michal byl ale v Čechách, protože tenkrát ho s námi nepustili. Bylo to na začátku roku 1969. Husák se zrovna dostal k moci. Měli jsme pár měsíců, než definitivně zavřeli hranice. Mezitím můj muž vyjednal, že zůstaneme ve Švýcarsku, kde jsme měli příbuzné. Pak jsem se měla vrátit pro Michala. Ale najednou jsem si uvědomila, co bude s babičkou. Tehdy jí bylo jako mně dnes. Tak jsem řekla, že nikam nezdrhám. Protože babičce jsem nemohla udělat, aby podruhé emigrovala – z vlasti, ke které přilnula. Můj muž povídá: Ano, ale nechci v životě slyšet, že ti něco chybí, že něco nemáš, že po něčem toužíš.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Zadní Třebáň, 15.06.2017

    (audio)
    délka: 01:55:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na žurnalistiku ne, jste dcera ruského emigranta

Naděžda Dočekalová
Naděžda Dočekalová
zdroj: archiv pamětnice

Naděžda Dočekalová, za svobodna Kestřánková, se narodila 16. prosince 1940 v Chlumci nad Cidlinou do rodiny lesního inženýra Borise Kestřánka. Měla o rok a půl mladší sestru Věru a o dvanáct let mladšího bratra Borise. Rodinná historie sahá až do Ruska, kam v 19. století odjeli Kestřánkovi z jižních Čech zakládat pivovar a už tam zůstali. Do Československa pak reemigrovala až generace Naděždiných českoruských prarodičů, a to díky jejich synovi Borisovi, který po vzniku Československa dostal možnost dostat se z bolševického Ruska a dostudovat ruské gymnázium v Moravské Třebové. Boris pracoval jako lesní inženýr u hraběte Kinského, po válce rodina zažila obavy z násilné repatriace zpět do SSSR sovětskou kontrarozvědkou Smerš. Ze strachu z komunistické zvůle vstoupil Boris Kestřánek po roce 1948 do komunistické strany, jeho vztah ke KSČ byl však konfliktní. Naděžda z kádrových důvodů, jakožto dcera „ruského emigranta“, nedostala doporučení ke studiu na žurnalistice, knihovnictví a informatiku však vystudovat mohla. Pracovala v Ústavu vědeckotechnických informací v Praze. V roce 1969 se s manželem připravovala na emigraci do Švýcarska, ale neudělala to kvůli stárnoucí babičce Alexandře. Ta již považovala Československo za svou vlast a těžce prožívala období po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, protože se od ní kvůli ruské národnosti začali lidé odvracet. V listopadu 1989 se Naděždin syn Michal, nynější šéf činohry Národního divadla, stal vůdcem studentské stávky na DAMU.