Alois Denemarek

* 1917  

  • „Byl tam hospodář a ještě jedna holka, takže tam byli dva. Já jsem měl prohlížet až na Padělky žito. Já jsem byl tak unavený, že jsem padl do toho žita, tam bylo vysoké napětí. Já jsem se koukal a pak jsem usnul. Přijel ten gestapák a tam byla taková potrhlá služebná. Oni mě honili po celé trati, ale nenašli mě. Pak jsem se probudil, ono se stmívalo a já si říkám: Ježíš! Přijedu domů a ona mi říká, že mě tam honil gestapák. To byly chvilky… A víckrát nepřijel.“

  • „Jednou nám pomohl skládat seno a přišla tam, Dočkal dělal vedoucího v cihelně, jeho paní byla taková upovídaná. Ona pozdravila a říkala: ,Vy máte brigádníka (Pospíšil).‘ Nic víc, ale to jsme měli strach. Brácha byl zas opatrný a zajel za tím Dočkalem a pak byli velicí kamarádi, spolupracovali spolu. To byly momenty, hochu. Jinak on u nás ztloustnul (Pospíšil). Škoda, že jsem o tom za komunistů nesměl mluvit. Mně když dali kádrový posudek na vojnu, tak mě tam dali, že jsem prozradil atentátníka na Heydricha, že mám spoluvinu na rodičích a že jsem ještě pracoval s Gajdou. Takže já jsem celou dobu... nikdo se mě neptal… Taky jsem potom nesměl od vinařů do pohraničí.“

  • „On to byl ten Padělek. A do té doby jsem věřil, že to byl ten Jarek. V Hrotovicích byl četník Diviš a na zámku je vyšetřovali. Furt nepadalo jméno Denemarek a najednou vzali toho Padělka, a i když ten Standa David, to byl řezník, tak ten byl vlastně třetí a vzali Standu znova. A už jak Standa přišel, to mně prozradil on osobně, viděl šmouhy. Oni ho tam asi trochu dobili a on to prozradil. A ten Standa využil momentu, tam bylo okno otevřené. Vyskočil. V řetízkách utekl na hřbitov. Oni hned udělali alarm, a nenašli ho. Na hřbitově si to přebrousil a utíkal lesem. Chtěl to jít osobně zvěstovat do Vilémovic bráchovi. Když přišel do polovičky té silnice, tak viděl, že jedou tři auta. Říkal si: A jé, ty jedou do Vilémovic. Oni jeli do Budějovic, tam zalarmovali čtyřicet nebo šedesát četníků, autobus a jeli až navečer. Četníci obšancovali celou vesnici a ten Jarek šel od holky z toho Lipníka. Ten jim udělal na lístek plán našeho baráku. Proto jsem si myslel, že on to prozradil, ale není to pravda.“

  • „My jsme ho tam měli dostat (do Prahy), to byl vlastně náš úkol. Ten sraz byl, tam byl parčík a v něm něco dřevěného, nějaký altánek nebo kostelík, a tam jsme měli sraz. Jenže my jsme ho nemohli poznat. To bylo stanné právo a on měl pěkné fousky, fešák. Nebyl pobledlý, to už byli v té kryptě? Už tam byli… On přecházel z toho parčíku silnici, která vede sem od Muzea. Přecházel a tam na rohu stál… No Němec. Klobouk, kožeňák a teď Honza (Jan Kubiš), on ho zastavil, a teď Honza šahá do kapsy. Víš, jak nám bylo? Nám se takhle stáhly prdele, poněvadž jsme si mysleli, že vytahuje revolver. A on chtěl zapálit cigaretu. A já ještě říkám: ,Jardo (Jaroslav Kubiš), kruci, vždyť Honza nekouří a má sirky.‘ A on jenom řekl: ,Hoši, doba je blbá, nechte ho tam (Pospíšila).‘ A nic víc.“

  • „Když zavírali bráchu, tak manželka byla v jiném stavu, tak jsme jeli ke kamarádovi do obchodu. Ještě jsme poslouchali Londýn. Brácha, táta a já. Bylo po šesté hodině a máma si ještě něco chtěla u Matěje nakoupit. Tak jsme tam skočili, táta s bráchou doposlouchali ten Londýn. My přijdeme nahoru a sedneme si kolem stolu. A najednou přišla holka, která se učila u toho Matěje, a říká, že u Denemarků je gestapo. Nahlédli jsme tam od školy a fakt tam stály tři auta. Zrovna vycházeli gestapáci se psem a já říkám: Je zle. My jsme s manželkou utíkali potokem a došli jsme ke dvěma velkým lípám u Vašíčků. Manželka si lehla, já vylezl na strom a viděl jsem četníky kolem vesnice. To byly staré lípy, možná sto padesát let, haluze až na zem, ta výška… A já viděl na náš dům, jak ho vedli v řetízkách, tak bych býval spadl. A když odjeli, tak jsme nakonec šli za rodiči. Byli nešťastní a já říkal: ,Tati, co tady zbylo po něm, tak rychle schovejte všechno a musím čekat.‘ Já si myslel, že teď jedou k nám. A oni vezli bráchu do Budějovic do kriminálu. Tam ho zavřeli.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    U pamětníka, Znojmo, 28.07.2007

    (audio)
    délka: 02:19:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byli jsme vlastenci, my jsme bojovali. Nedívali jsme se, co přijde

Denemarek orez.jpg (historic)
Alois Denemarek
zdroj: Pamětník

Alois Denemarek se narodil 21. června 1917 v Dolních Vilémovicích na Českomoravské vrchovině. Vyrůstal na statku v zemědělské rodině spolu se čtyřmi sourozenci. V roce 1937 narukoval do armády, přes Jihlavu a Hradec Králové se dostal k dragounům do Pardubic; jeho velitelem byl budoucí parašutista Alfréd Bartoš. Po okupaci jej jeho rodák a kamarád Jan Kubiš přesvědčoval k emigraci, s Kubišem byl kolem atentátu později ve spojení. Rodina Denemarkova ukrývala ve svém stavení parašutistu Pospíšila, po prozrazení byli rodiče i bratr Aloise Denemarka zatčeni a zemřeli v koncentračních táborech. Alois Denemarek osudu unikl - krátce předtím se oženil a s manželkou se odstěhoval do jiné vesnice. Po válce a nástupu komunismu mu byl zabaven statek, byl zatčen, pracoval ve sklárnách a 18 měsíců sloužil u PTP. Poté pracoval ve Znojmě ve vinařství.