Eva Demelová

* 1936  

  • „To jsme nevěděli, až pak jsme se to dozvěděli. To byli vlastně spálení lidé, popel z lidí. A to dávali potom do papírových krabic a my jsme to jako řetěz, jako když zedníci podávají cihly, nebo dřív se tak podávaly, prostě v řetězu se ty krabice jeden druhému dávaly a ten poslední to potom dával do vagonů, kde už to někdo rovnal, a z toho vagonu to pak vozili pryč a sypali to do řeky, do Ohře.“

  • „Pro mě maminka a tatínek byli ti Michalcovi. Já jsem se do té doby, než jsem šla do Terezína, se svou biologickou maminkou nestýkala, přestože bydlela v nedalekém Vysokém Mýtě. Já jsem šla do Terezína sama, tatínek mě musel odvézt na ten Hagibor a potom, když jsem byla už v Terezíně, tak za mnou přišla paní, měla černý kabát a kolem krku velkou černou lišku a řekla, že je moje maminka a že mám jít s ní. Já jsem ji neznala a nechtěla jsem, ale přesvědčili mě, musela jsem. Odvedla mě do bytu v pavlačovém baráku, kde jsem pak žila s malou sestrou a maminkou, byly tam možná ještě jiné děti a asi jejich maminky. Chodila jsem si hrát na tu dřevěnou pavlač, dívala jsem se svrchu na dvůr. Tak jsem se seznámila se svou biologickou matkou.“

  • „Já jsem jako nechodila s tou hvězdou tady. V tom Terezíně jsme museli všichni, to už bylo na tom našem oblečení, to zřejmě šila ta starší děvčata, nebo chlapci, že to šila na všechno oblečení. Tam jste neměla kupičku, tohle je moje nebo tvoje, tohle je tohohle. Tam byla normální tyč, dalo by se říct záclonová, na tom ramínka a na tom různé oblečení, tam do čeho jste se oblékla, vešla, tak jste si vzala a šla jste. Tam neměl každý svoji skříňku. Tam to bylo takhle společný a na tom už to prostě bylo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 08.04.2019

    (audio)
    délka: 01:50:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byla jsem v Terezíně asi půl roku, když za mnou přišla nějaká paní a řekla, já jsem tvoje maminka

Eva Demelová asi tříletá před domem Michalcových v Noříně. Tuto fotografii jí rodina poslala do Hagiboru zřejmě s balíčkem. Na druhé straně fotografie je napsáno: Evičko, pozdravujeme Tebe a brzy přijeď k nám, těšíme se na Tebe, tatínek a babička, Helenka Tě pozdravuje. Napiš, kdy si mám pro Tebe přijet.
Eva Demelová asi tříletá před domem Michalcových v Noříně. Tuto fotografii jí rodina poslala do Hagiboru zřejmě s balíčkem. Na druhé straně fotografie je napsáno: Evičko, pozdravujeme Tebe a brzy přijeď k nám, těšíme se na Tebe, tatínek a babička, Helenka Tě pozdravuje. Napiš, kdy si mám pro Tebe přijet.
zdroj: archiv pamětníka

Eva Demelová, rozená Rosenkrancová a osvojená Michalcová, se narodila 19. října 1936 v Poličce. Matka samoživitelka ji nedokázala uživit, a tak Eva vyrůstala do dvou let u Solarových v Javorníku u Svitav a později u Michalcových v Noříně u Chocně. V létě 1943 její pěstouni dostali nařízení odvézt ji na základě norimberských rasových zákonů na shromaždiště na pražském Hagiboru. Krátce potom se ocitla v Terezíně. Pravděpodobně ji čekalo zařazení do transportu do Osvětimi, když ji v Terezíně vyhledala její biologická matka Růžena Rosenkrancová. Ta byla zatčena ve Vysokém Mýtě a převezena do Terezína v únoru 1944 ve vysokém stupni těhotenství. Po porodu byla i s dítětem umístěna do „pavlačového“ baráku číslo 21, kam s sebou odvedla i nalezenou dceru Evu. Změna umístění i postavení dítěte v systému řazení do transportu zřejmě způsobila, že Eva se nakonec s matkou a malou sestrou dožila konce války v Terezíně. Po návratu nezůstala se svou biologickou rodinou, ale vrátila se k pěstounům Michalcovým, kteří si ji v patnácti letech osvojili. Protože do školy nastoupila jako jedenáctiletá, základní vzdělání absolvovala ve zrychleném režimu. Vyučila se soustružnicí a pracovala v choceňské továrně Let (Orličan). Vdala se a v roce 1962 se s manželem a synem přestěhovala do Pardubic, kde žije dodnes.