Magdalena Czehowska

* 1931  

  • „V listopadu, na Dušičky, jsme chodili pro štručice. To jsou takové pletýnky, upekly se, každý je měl nachystané. Dávala se jablíčka, ořechy a ta houska. Když jsme přišli, pozdravili jsme: ´Pochválen buď Ježíš Kristus!´ Chodilo se jen k rodině, ne ke všem. Doma nám svázali šátek na čtyři uzly a do toho jsme si to dávali. Bylo to dobré, ale nevím, jak se to dělalo, nikdy jsem to nepekla.“

  • „Pak jsme nemohli chodit domů, potřebovali jsme potvrzení. Matka tam ale měla pohřbeného muže, tak to povolení dostala každý rok. Jednou mi řekla: ´Víš co? Pojď se mnou.´ Já jsem bála jít, protože jsem potvrzení neměla. Ale matka mě přemluvila, že tam mám svého Jozu na vojně. A tak jsem šla. Zrovna měl můj bratranec Tomáš Kuzmič svatbu. Pak ale, kdykoliv někdo zaťukal na okno, hned jsem se bála, že už jdou pro mě. Šli jsme na nádraží, kde čekala hlídka, do Frélichova se nikdo nemohl dostat. Podél Dyje jsme pak prošli až do Novosedel, tam jsem nastoupila na vlak a jela do Mikulova. Matka se přes Drnholec zase vrátila do Frélichova. Bylo to takové všelijaké.“

  • „Když byl masopust, tak se tančilo v neděli, v pondělí a v úterý do půlnoci. Pak byl popelec, to už se netančilo. Následujících šest týdnů nebyla žádná muzika. Pak už byly Velikonoce, a to první den ne, ale druhý den, v pondělí, už byla muzika zase. Neděle byl veliký svátek, to se netancovalo. Byl to takový křesťanský zvyk.“

  • „Pak jsme (na svatbách) nosili pírko. Ta, která neměla děti a byla pod věncem, nosila pírko, něco podobného jako družičky. Pírko bylo z rozmarýna, udělala se taková velká bílá mašle a nosilo. Pouze dívky to měly, chlapci ne.“

  • „V roce 1947 zemřel v květnu otec. Ten stejný rok přišel Joza Šuljera, jestli s ním nechci jít za stárkovou. Naše matka mu ale řekla, že mu to nemůže slíbit, protože otec zemřel. Ten rok měl málokdo víno. Byly kroupy a pomlátily to. My jsme ale měli dost, protože ho nikdo nepil. Babička mě poslala jít víno prodat, mezitím ale právě přišel Joza, jestli bych nemohla s ním jít za tu stárkovou. Matka že se musí zeptat babičky, že mu nemůže nic slíbit. Babička prý tehdy řekla: ´Jen ať jde, budeme mít smutek, ale budeme mít i radost.´ Tehdy nás bylo devět párů. Každému se musel naplnit litr vína, něco se vypilo před domem, muselo se i venku trochu pohostit, tak toho bylo dost.“

  • „Doma jsme pak museli pořádně uklidit. Také zamést, protože když se stěhovalo, bylo po dvoře seno, sláma. Museli jsme to uklidit, kdyby přišel dovnitř nějaký pořádný člověk. Jenže přišel jeden, který býval na Křížkovém. Náš dům mu nechtěli přidělit, tak to Křížkovo stavení podpálil, aby se přeci jen mohl do toho našeho nastěhovat. V pokojích pak měl pluhy, brány, kukuřici... Naší matce pak bylo všelijak, když to viděla. Nebyl to Bulhar, byl to nějaký Čech.“

  • „První stárka musela kozla krmit aspoň tři týdny. Pak měl na sobě plachtičku a vodil ho strýc Jan Marx. Po hodkách z kozla udělali guláš. Já ho nechtěla jíst, proto jsem si šla lehnout. Přišel za mnou ale Josef Šuljera, Slunský, a povídá: ´Přeci nemůžeš jít spát, musíš tam jít. Bez tebe to nejde!´ Tak jsem vstala a šli jsme společně na tu zábavu. Guláš se snědl, pohostili jsme i ostatní, kteří tam byli. Nás tehdy stárkovalo devět dívek a devět chlapců. Hezké to bylo.“

  • „No jo, bylo to takové všelijaké. Plno pláče, všeho. Dostali jsme dekret, matka pořád říkala, že ještě nemá hotové bedny na husy... Mohli jsme si vzít vše s sebou. Měli jsme asi třicet vagónů, jeden vlak. Odvezli nás, vojáci nás odstěhovali do Huzové. Matka nechtěla jít jinam, protože měla v Huzové už vystěhované rodiče. Byla tenkrát už sama, jen s námi čtyřmi dětmi. Frantovi bylo patnáct, mně osmnáct, sestře sedmnáct let.“

  • „Jožkové jednou dělali všude něco jako kontrolu. My měli hezkou bryčku a k ní i postroje, tak si došli pro ni. Řekli: ´Kde to máte?´ Matka jim odpověděla: ´Nemám to doma, ale ve sklepě na půdě.´ A on: ´Na to jsem právě čekal, co řeknete, kde to máte!´ Matka pak s ním šla do sklepa a on si to vzal, pak s tím jezdili. Po nějaké době mu matka řekla, aby to vrátil. A tak ji za to zbil, byla celá zmlácená. Představte si, ten Jožka pak byl v Rýmařově a chtěl, aby bratr František šel k němu pracovat, on byl zedník. Ale matka byla proti, že to nikdy nedovolí, aby u takového člověka pracoval. Byli to nějací partyzáni, kteří po válce přišli do Frélichova. My jsme jim říkali Jožkové.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lipina, 15.10.2009

    (audio)
    délka: 01:33:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy a jazyk Moravských Chorvatů
  • 2

    Šternberk, 20.06.2016

    (audio)
    délka: 55:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Dokumentace nejstarších mluvčích moravské chorvatštiny
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

I když nás už stěhovali, doma muselo být pořádně uklizeno

Magdalena Czehowská v chorvatském kroji
Magdalena Czehowská v chorvatském kroji
zdroj: Archiv - Pamět národa

Magdalena Czehowská, roz. Hubená, se narodila v roce 1931 v chorvatské obci Frélichov. Rodina měla velké hospodářství a poté, co otec musel za války narukovat, byla veškerá zodpovědnost za jeho chod na Magdaleně, její matce a mladších sourozencích. Otec se z války vrátil, zemřel však již v roce 1947. Ten samý rok se konal ve Frélichově poslední chorvatský kiritof, Magdalena při něm byla první stárkou. V roce 1949 byla rodina vystěhována do severomoravské Huzové. Manžel Magdaleny Hubené byl také Chorvat z Frélichova, Josef Czehowský. Měli spolu tři dcery, s nimiž mluvili chorvatsky. Magdalena Czehowská nyní žije v Lipině a dosud ovládá chorvatský jazyk na velmi dobré úrovni.