Jaroslav Čvančara

* 1948

  • „V březnu 1939 vtrhli za přítomnosti gestapa Němci, jako filmový exekutoři, do půjčovny mých rodičů, nastěhovali se tam asi na tři dny a vlastně celou tu živnost zabavili. Filmy odvezli do říše, do svých archivů. Dodnes nám nevrátili centimetr filmu. Totéž se opakovalo po únoru 1948, kdy se otec po válce snažil zmátořit, ale to, co za ty tři roky dal dohromady, to komunisti zlikvidovali. To bylo ale horší, protože Němci alespoň moje rodiče nezavřeli, kdežto komunisti mého otce neustále zatýkali, tu na jeden, tu na dva dny, brali je k výslechu, a bratra dokonce zavřeli na dva roky.“

  • „Tím, že jsem ze Žižkova, tak se u nás často mluvilo o době války, o době heydrichiády. Obzvlášť proto, že naši příbuzní žili v Biskupcově ulici, kde žila rodina Moravcových a řídící učitel Zelenka-Hajský, podporovatelé parašutistů. Takže se u nás o tom hodně mluvilo a taky jsme měli v knihovně knížku ,Za Heydrichem stín‛ od pana Andrejse. V dospělosti jsem se o to víc začal zajímat, znovu jsem to přečetl, tím jak jsem to přečetl, tak vyvstala řada otázek, které jsem chtěl vědět. Třeba proč tři naši příbuzní byli zastřeleni v době heydrichiády tady na bývalém popravišti v Kobylisích. Chtěl jsem vědět proč a jak. Tak jsem začal studovat různé souvislosti. Tehdy jsem se za tím panem spisovatelem Andrejsem, co napsal tu krásnou knížku, vypravil. A on mě hned při prvním setkání varoval: ,Nedělejte to, to Vás zachvátí jako droga a už Vás to nikdy nepustí.‛ Samozřejmě měl pravdu. Ale nelituji toho, protože jsem měl čest seznámit se skvostnými lidmi za minulého režimu utlumenými a pozavíranými. Poznal jsem spoustu lidských osudů a spoustu báječných lidí. Poznal jsem i několik lidí, ke kterým jsem vzhlížel jako k hrdinům, a pak jsem poznal, že to jsou nebezpeční konfidenti, ať už pracovali pro gestapo nebo pro Státní bezpečnost. Ale to jsem tehdy ve své naivitě nevěděl, neznal. Tak jsem ty rozměry toho teprve získával. Dostal jsem se do úžasných archivů německých, britských, naších a tak dál.“

  • „Já jsem tehdy ani nevěděl, jestli Foglar žije nebo ne, já jsem si myslel, že buď je taky zavřenej, nebo je někde v emigraci, protože každej slušnej člověk byl buď v emigraci, nebo zavřenej. A hlavně takovýhle člověk, kterýho jsem si vybájil jako dvoumetrovýho Rikitana, prostě toho nej nej. Tatínek, který mi chtěl splnit každé přání, mi někde sehnal, že Foglar žije v ulici Vilhéma Picka 16, dnes je to Korunní ulice. To byl rok 1960. Tak jsem se tam několik měsíců dvakrát třikrát týdně po škole vypravoval v domnění, že tam toho Foglara někdy zastihnu. Hned jsem si zjistil, že bydlí ve třetím patře, a tak jsem zvonil, ťukal, ale nikdo neotvíral nikdy. Do toho přišly prázdniny, to taky nikdo neotvíral. Já jsem tehdy nevěděl, že Foglarova maminka je už v Pikovicích od května a že Foglar je buď s oddílem, nebo v práci v Černé ulici v domově mládeže. Až jednou mi otevřela paní Foglarová, po prázdninách, a já jsem říkal, teď jsem tam koktal něco, a ona říkala tak velice vlídně: ,Tak přijďte za čtrnáct dnů.‛ Tak já jsem přišel za těch čtrnáct dní. Otevřel Foglar. Já jsem koukal na ty dva metry velkýho Rikitána. A on tam nebyl. Protože on byl malý, ne příliš vyšší než já tehdy. Tak jsem najednou viděl Foglara, staršího, jemu tehdy bylo asi padesát. Pro mě to byl stařík. Ale dobrý, hned jsme spolu konverzovali, vzal mě dovnitř do svého pokoje. Tam jsem se posadil a tak jsme si povídali. Přinesl jsem si na podepsání nějakou knížku. A na závěr té debaty on mě úplně šokoval, protože mi řekl, že ten oddíl, ta Dvojka, turistický oddíl, že to existuje. Napsal si moji adresu, a že mě pozve do měsíce na prohlídku klubovny. A to se taky stalo. Ten dopis ještě mám, byl jsem vyzván, abych se v sobotu v prosinci 1960 dostavil do Radlic na konečnou stanici čísla 18, kde mě bude čekat spojka. To znělo konspirativně, to se mi líbilo, protože jsem si myslel, že přijdu do nějakého zakázaného doupěte.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.03.2012

    (audio)
    délka: 01:32:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
  • 2

    Praha, 01.04.2019

    (audio)
    délka: 42:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Slovy můžeš zatajit, co chceš. Skutky tě prozradí

Jáček.jpg (historic)
Jaroslav Čvančara
zdroj: Jaroslav Čvančara

  Jaroslav Čvančara se narodil 20. listopadu 1948 v Praze. Jeho rodiče pracovali ve filmovém průmyslu. Vybudovali půjčovnu filmů a později provozovali i několik biografů. Během 2. světové války jim filmy zabavili Němci a po roce 1948 bylo provozování jejich živnosti znemožněno nástupem komunistů k moci. Jaroslav vyrůstal se třemi sourozenci. Hodně ho zasáhlo, když v roce 1958 na dva roky zavřeli jeho bratra Františka. V té době Jaroslav hltal foglarovky a chtěl se stát skautem. V roce 1960 se mu podařilo vystopovat Foglarovo bydliště a s vysněným skautským vůdcem se seznámit. Jestřáb přijal Jaroslava do svého turistického oddílu. Do oddílu chodil Jaroslav, zvaný Jáček, do roku 1967. V dospívání ho to začalo táhnout více k trampingu a k hudbě. Začal se učit hrát na banjo a založil kapelu. Jelikož pocházel z „problémové“ rodiny, nebylo mu umožněno studovat filmovou školu, a tak šel roku 1968 na dva roky na vojnu. Když se vrátil z vojny v roce 1970, dal znovu dohromady kapelu, říkali si Taxmeni. Po vojně si Jaroslav dodělal střední pedagogickou školu a 35 let působil v různých pozicích na Střední škole technické v Praze. Roku 1991 vydal svou první publikaci Akce Atentát. Poté vydal trilogii Někomu život, někomu smrt 1939-1945. V další knize se věnoval své kapele: Taxmeni aneb Hledání country grálu. Již několik let je zaměstnán v Ústavu pro studium totalitních režimů. S Taxmeny stále vystupuje.