Mgr. Ing. Milan Cikánek

* 1935  

  • „Zajímavý byl leden 1989. To bylo jasné, že to musí prasknout. Jezdil jsem z toho baráku ze Žižkova a vystoupil jsem z metra u koně. Šel jsem kolem koně do Denisova ústavu. Když jsem tam šel v úterý a vracel se, viděl jsem vodní dělo, dvě proti sobě, fronty. No a protože jsem byl zvědavý a nechtěl jsem utéct, tak jsem koupil v krámku mrkev a chodil jsem s mrkví, jako dědek, co chodí s nákupem. Takže mě nijak nešikanovali. Ale jednou jsem byl zmáčený. Chtěl jsem vědět, o co jde. Takže jsem to každý den procházel. I učitelé z toho ústavu se chodili dívat, ale nechodili až na roh. Každý den to bylo jiné. V jeden den si pamatuji, že projížděl vlak metra. Takže jsem jel zpátky z I. P. Pavlova. V jeden den se nekonala žádná rvačka, byl klid, ale kolem pomníku bylo tak šest, osm policajtů, jeden se psem. Obcházeli tam to místo."

  • „Lidi byli hrozně obětaví. Aby zastavili tanky, vzali motorové pily a tam, kde jsou mýtiny, v Dolní Rokytnici, nějaký potok tam byl, tak tam pokáceli 12 stromů. Poláci přišli, že je Rusové ženou, aby to rozřezali. Jestli nebudeme střílet. Naše pohraniční jednotka říkala, že střílet nebudou, ale že jim ani pomáhat nebudou. Rusové chtěli, aby se to odstranilo, že je to mezinárodní silnice. Nechali to tam. Já jsem tedy viděl toho scotta, který najel na překážku, převrátil se, spadl dolů. Jestli někdo zahynul, nevím. Proto potom chtěli odstranění té překážky. Do Prahy jsem se dostal asi za tři čtyři dny, různě stopem a tak dále.“

  • „Rok 1969 byl takový smutný. Byl jsem v té redakci, kde už se nepracovalo a nemohli nás vyhodit. Byl jsem na Václavském náměstí, když byla ta bitka. Nechtěl jsem to schytat, tak jsem utíkal do postranních ulic, vždycky jsem prošel dolů k Můstku a viděl jsem pohyb na té ulici. Když jsem byl dole Na Můstku, lidé dole masově tleskali. To mi bylo divné, koukal jsem, co se děje. V ulici 28. října zastavilo jedno nebo dvě nákladní auta a z korby seskakovali ozbrojení milicionáři. Lidi, kteří byli bezbranní, jim alespoň, když neměli zbraně, zatleskali, to bylo pěkné. Nevím, jestli ty lidi mlátili, ale oni padali. Tak jsem utíkal k Sevastopolu, a tam byla archeologická výstava u Hybernů, Býčí skála. Tam mě holky schovaly. V ten den, když jsem se vracel, lidi měli chodit v černém a nepoužívat tramvaj. Použil jsem tramvaj... už to bylo jasné. Když jsem projížděl pod viaduktem, tak jsem venku viděl dvacetiletého kluka v černém, jak jde pěšky. Já se vezu, on v černém se neveze. To vidíte, že to skončilo, že je všechno v háji. To bylo takové smutné.“

  • „Moje první žena odjela do Francie na služební cestu a já jsem měl na starost devítiletou dceru. Jel jsem do Krkonoš. V noci z 20. na 21. jsem si myslel, že slyším traktory. Ráno jsem sešel na snídani, seděly tam holky Polky. Poláci tam chodili na brigády. Holky brečely. Slyšel jsem, že jsou dole tanky. Sebral jsem holku a seběhl jsem dolů a chtěl jsem fotit. Lidi mi to ale zatrhli, protože v Jilemnici voják postřelil ženu a muže. Já jsem pak nafotografoval ty projektily, byl jsem v nemocnici. Lidi nechtěli, abych fotil, ale poradili mi, že ze svahu na mě nebude vidět. Tak jsem vylezl do svahu. Tenkrát jsem byl redaktor toho Standardu. Fotil jsem dole tanky, jak jezdí. Byl tam kluk ve věku asi 20 – 25 let a říkal, že kdyby mě zastřelili, o holku se nemám bát, ať přijde k nim, že se o ni postarají. Že bydlí v čísle 34. Říkal jsem si kolikrát, že je půjdu najít, no už to je nějaký rok. Nakonec nestříleli.“

  • „Největší sviňárna, kterou jsem osobně zažil, bylo vytvoření jednotné školy. Apolena Rychlíková je inteligentní mladá novinářka, která píše do Práva, píše jinak dobře, ale horlí proti jedné věci – aby nebylo oddělené školství pro ty, kteří půjdou na zámečníka, a ty, kteří půjdou dělat chirurga. Já jsem nastoupil v roce 1945 na gymnázium, tehdy bylo gymnázium osmileté, a v roce 1948 nás v rámci jednotné školy vrátili zpět na ty školy, odkud jsme přišli. Já si nejvíc pamatuji na to, když byly brigády. Celá třída se starala hlavně o to, aby ti z gymnázia dělali. Pořád nám cpali lopaty, abychom něco dělali, i když oni sami třeba dělat nemuseli. A my jsme nebyli nějaká bohatá rodina. Ale gymnazisté ať pracují. Vrátili jsme se čtyři lidi, tři kluci a jedna holka. Pro mě to byl nejhorší zážitek v životě. Celá ta třída se hodně prala. Ráno potřebovali opsat úkol, většinou nic neuměli a pořád se chtěli prát. Byla to nejhorší šikana v mém životě, co jsem zažil. To nebylo pak ani na vojně. Dva roky jsem přetrpěl a vrátili jsme se na gymnázium.“

  • „Němci byli jiní na začátku a jiní na konci války. Ze začátku to byli pitomí kluci. 18, 19, 21 let a třeba ten jeden chodil za holkou v ulici. Řada těch sousedů měla třeba koně jako tažná zvířata. U jedněch sousedů holce mohlo být deset, kluk mohl být starší – 15, 17 let a ti Němci byli tak mladí, že se s ním kamarádili. Pamatuji, že spolu zpívali: 'Až se znovu potkáme, tak si na držku dáme a půjdem světem.' A ti Němci to zpívali s ním, kočkovali se, prali se. Jednou jsem dostal od matky hrozně vynadáno. O kus dál bylo nádraží a tam otevřený vagón s uhlím. Na tom uhlí bylo několik německých vojáků. Byli polonazí, s lopatou a z kasáren vždycky přijelo nějaké auto nebo povoz a nakládali uhlí. Kluci mě vzali s sebou, my jsme původně šli na kaštany. A já si pamatuji, jak jeden můj kamarád tomu vojákovi říkal česky: 'On je chudej, dej mu taky.' Tak jsem nastavil tašku, jestli jsem taky žebral, nevím, a dostal jsem do té tašky dvě tři lopaty uhlí. Když jsem přišel domů, bylo hrozně zle.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 14.10.2019

    (audio)
    délka: 01:40:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Největší šikanu jsem zažil, když se zavedlo jednotné školství

Milan Cikánek se narodil 7. srpna 1935 v Humenném na východním Slovensku. Oba rodiče pocházeli z Kostelce nad Labem, kam se rodina v roce 1939 po vyhlášení samostatného Slovenského státu vrátila. Milan v roce 1953 absolvoval gymnázium, v roce 1958 dokončil vysokoškolská studia na ekonomické škole. Kandidoval do KSČ, ale v roce 1956 ho vyškrtli. V roce 1958, když měl doma manželku a malé dítě, narukoval na vojnu. V domnění, že dostane opušťák, se domluvil s kamarádem, že na něj bude donášet, co si předem domluví, a nechal se naverbovat vojenskou kontrarozvědkou ke spolupráci. Byl veden pod krycím jménem Romain. Po vojně publikoval odborné články o cenách, pracoval také jako překladatel a v roce 1968 nastoupil jako redaktor do časopisu Standard, který testoval a recenzoval kvalitu různých výrobků. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 časopis zanikl. V roce 1969 byl svědkem pouličních nepokojů na Václavském náměstí spojených s protesty proti okupaci. Za normalizace při práci vystudoval divadelní vědu, v letech 1978 a 1979 působil jako dramaturg v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech. Poté se vrátil do Prahy, kde byl vedoucím divadelního oddělení Ústavu pro kulturně výchovnou činnost. Po listopadu 1989 se vrátil k ekonomii. Psal odborné články, zabýval se prognózami vývoje cen a jeho služeb využívaly četné firmy včetně těch zahraničních.