Leo Cieslík

* 1929

  • „ My jsme vlastně byli Němci a my jsme prostě nechtěli podepsat nebo žádat o polské občanství, tak to začalo znovu. Já jsem vlastně celý jeden rok musel dělat práci zadarmo. Dělali jsme na mostech, které byly zbořené, a bez odměny. To bylo zadarmo.“ „A z čeho jste vlastně žili? Jak ta rodina to zvládala?“ „Tak k tomu jenom tolik vím, že jsme měli takový mlýnek. A my jsme si z toho mouku dělali sami a to jsme pekli na normální plotně bez omastku, bez ničeho. A jak jsem to tehdy přežil, je pro mě dodneška velký otazník.“ „Vy jste byl z kolika dětí? Kolik vás bylo?“ „“ „Nás bylo pět.“

  • „Otec byl sedm let nezaměstnaný, než přišel Hitler k moci“ „Potom ta práce už opravdu byla?“ „Opravdu, od toho roku 1933, jak se prostě zmocnil Hitler té vlády, tak otec tím pádem dostal práci.“

  • „Tak nastoupil jsem v roce 1949 jako frézař do družstva Svitu. A během čtyř let mě potom vytáhli a byl jsem odměňovaný jako Úderník - dostal jsem údernickou knížku, protože jsem prostě uměl dobře dělat. A vyhodnotili mě taky jako nejlepšího pracovníka ve svém oboru - jako frézař. A za pět let mě vytáhli jako do technického stavu, dělal jsem kontrolora. Pak jsem dělal mistra asi 10 let a 27 let dílen vedoucího. A to jsem taky odešel do důchodu.“

  • „A fakt ve čtyři hodiny ráno nás odvlekli na to nádraží, a co lidi ještě měli cenné věci, tak to nám odebrali. Každý dostal půl krajíce chleba do ruky a naložili nás do otevřeného vagonu.“ „Do dobytčáku?“ „Ne, do otevřeného vagonu! To byl otevřený vagon! A ta cesta z té Blatné trvala takových asi tři dny a tři noci. A my jsme… mezitím zemřely aj děcka, aj hodně lidí nepřežilo. Viděl jsem, že prostě mrtvoly se vyhodily z vagonu, a tak jsme dojeli do Opavy.“

  • „Nás vlastně odvlekli do toho lesa a tam nás chtěli, jako Hitlerjugend nás prostě chtěli popravit.“ „A jak to vlastně v tom lese vypadalo, vás tam bylo kolik?“ „Asi deset těch patnáctiletých.“ „A jak to teda probíhalo, jestli byste mi mohl do detailů... Vy jste teda přišli a teď jste si teda museli začít kopat?“ „No, my jsme dostali ty lopaty a teďka jsme si museli začít kopat svůj hrob. Ale zázrak byl asi takový, že se najednou objevil džíp s americkýma vojákama, tam byli čtyři. A to bylo štěstí pro nás. To je pro mě ještě dnes záhada, proč oni nás vlastně osvobodili. Mluvilo se o tom, že jedna učitelka, která uměla anglicky, to nahlásila Američanům, a hned jak nás odvlekli, a tím pádem nás jako… to jsem slyšel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Krnov, 23.02.2003

    (audio)
    délka: 36:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Chovám se tak, jak se sluší a patří, a to by vlastně měli dělat všichni…“

Leo Cieslík
Leo Cieslík
zdroj: Pamět národa - Archiv

Leo Cieslík (rozený Cieslig) se narodil 14. dubna 1929 v Markovicích, okres Ratiboř v tehdy německém Slezsku (dnes součást Polska). Otec pracoval jako zámečník, matka byla v domácnosti. Rodina s pěti dětmi byla německé národnosti. Za války Leo Cieslig navštěvoval Hitlerjugend, protože to bylo pro německé děti povinné. Jak postupovala fronta, byla rodina evakuována do Drážďan, Leo však z vlaku vystoupil v Opavě. Učil se na vlakovém nádraží, ale učňovskou zkoušku již nestihl vykonat, protože byl konec války. Jako německé dítě byl zadržen a transportován do uprchlického tábora v Blatné. Zde byl svědkem mnoha incidentů, při kterých členové Rudé armády páchali zločiny na zajatcích, dokonce měl být jako člen Hitlerjugend spolu s dalšími patnáctiletými chlapci popraven členy Národní gardy. Po zásahu amerických vojáků se tak nestalo. Po válce, když rodina odmítla přijmout polskou národnost, musel Leo pracovat beze mzdy a jeho rodina žila ve velké nouzi. Proto se v roce 1946 celá rodina přestěhovala do Hlučína. Kvůli práci nakonec odešli do Krnova. Zde žije pamětník dodnes. V roce 1949 zde nastoupil do zaměstnání jako frézař v podniku Svit, časem povýšil na místo kontrolora, dělal mistra a nakonec dílen vedoucího. V roce 1989 odešel do důchodu. Také reprezentoval své město ve volejbalu, kde později působil jako rozhodčí.