PhDr. Jiří Chvojka

„Jel jsem do Prahy. Už jsme se nedostali na hlavní nádraží, vlak končil jízdu ve Vršovicích. Tím padl můj plán jít na Václavské náměstí. A místo toho přišel plán číslo dva, a to rozhlas. Tam se také vždycky děly velké věci. Vypravil jsem se tedy k rozhlasu. Vinohradská ulice, na které se rozhlas nachází, byla plná lidí. Tam byly tisíce lidí. A v tom davu byly tři sovětské tanky. Na těch klimbali unavení sovětští vojáci. My jsme v té době měli povinnou ruštinu, takže každý uměl alespoň trochu rusky. Lidé se tam snažili těm vojáčkům vysvětlit, že u nás není žádná kontrarevoluce. Jim to bylo všechno jedno. Oni byli unavení po nočním přesunu, klimbali. Myslím, že vůbec nevěděli, kde jsou a o co jde. Takže to bylo marné přesvědčování. A pak se stalo něco, co nevím, jestli spískal nějaký provokatér. U jednoho tanku totiž někdo prorazil nádrž a hodil tam sirku. A ono to začalo hořet. Z tanku vyskočil mladičký důstojník se samopalem a začal střílet přímo do nás. Nikoli nad hlavy, nikoli do nohou, ale přímo do lidí. Přiznávám se, že jsem dostal strach. Nevěřila byste, jaký kravál dělá automat v ulicích v uzavřeném prostoru ve městě. Takže jsem zaběhl za roh do Balbínovy ulice do prvního vchodu, který tam byl, a udělal jsem velmi dobře, protože mládenec, který běžel za mnou, už nedoběhl. Prostřelené ledviny, to není žádná legrace. Navíc v té době neexistovaly mobilní telefony, takže hledejte pevnou linku, a když ji najdete, jak se tam má sanitka, proboha, dostat, když se tam střílí... Prostě ten mládenec tam zemřel dřív, než se tam nějaká sanitka vůbec dostala, a jeho křik si budu pamatovat do smrti.“

„Školství bylo samozřejmě poznamenáno dobou. I když je pravda, že docházelo k určitému uvolňování, tak ve školství to moc znát nebylo. Učebnice, hlavně učebnice dějepisu, se pořád nesly v duchu, že jediný, kdo má patent na pravdu, je komunistická strana a jediný náš opravdu nejvěrnější přítel je Sovětský svaz. Takže poněkud možná polevilo v tom, že už jsem dětem nemusel vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi dogmatismem a oportunismem, jak jsem zažil na základní škole já. Já jsem se snažil vyhýbat tématům, kde bych musel lhát, nebo jsem se to snažil tak nějak zakulatit, aby děti poznaly, že mám na to svůj názor. Znamenalo to chodit po provaze, ze kterého by se dalo snadno spadnout.“