Miroslav Chromý

* 1922

  • „To bylo někdy v půli prosince, vyšli jsme z fabriky a obloha byla celá rudá a všechno se chvělo. My jsem si říkali, Pane Bože, fronta už je za Odrou, budeme muset utéct. Tak jsme se tři kamarádi domluvili, jeden svářel, tak svařil sáňky, a že půjdeme pěšky přes Krkonoše domů. Jet vlakem jsme se báli, aby nás nechytili. Po válce jsem zjistil, že ostatní kluci pak odjeli vlaky, že nikdo nic nekontroloval, protože byl všude hrozný chaos, do toho vojsko a tisíce civilistů. Trasu jsme měli naplánovanou. Ráno jsme vyrazili po silnici ke Krkonošům na Kamennou Goru, táhli jsme sáňky a na nich svázané kufry, každý jsme měl kostku chleba, já k tomu marmeládu, kterou mi poslala maminka. Šli jsme při kraji silnice, protože celá silnice byla plná vozů. Němci utíkali z Polska, z Ukrajiny a kdoví odkud. Šli na tu Kamennou Goru a pak se stočili na Jelení Goru a dál na západ. Neměli saně, měli všechno na vozech s boudami, a tak se pod kopci přepřahalo, aby to koně vytáhli, tak si je museli půjčovat, jeden za druhým a zase se vraceli. A my mezi tím proplouvali, do Kamenný Gory to bylo asi padesát kilometrů, tak jsme to měli na dva dny, spali jsme na cestě. V Kamenné Goře jsme zůstali celý den, odpočívali jsme, najedli jsme se, kluci nám ještě dali, co mohli. Tam byl takový malý lágr, asi dvacet kluků, ani nevím, co tam dělali. Byli jsme tam den a noc a pak ráno ve čtyři hodiny jsme jeli až pod ty Krkonoše, tam jsme nechali sáňky a vzali si každý kufr a táhli jsme se do toho lesa. Nejdřív bylo takové nízké mlází, sněhu bylo nad kolena, hrabali jsme se, to byla cesta. Šli jsme pořád za měsícem, to bylo naše vodítko, protože jsme neznali cestu, ani kde vylezeme. Ale věděli jsme, že až přejdeme Krkonoše, že budeme doma. Jenže jsme si neuvědomili, že doma nebudeme, že tam jsou Sudety a že musíme ujít ještě dalších padesát kilometrů, než se dostaneme do protektorátu. To jsme ani jako kluci nevnímali.“

  • „Já nevím, v kolikátém to bylo roce, asi v třiapadesátém, v době zakládání zemědělských družstev, to už jsem byl vedoucí výroby, ale oni mě vytáhli, že je prý důležitější politická funkce. Musel jsem nastoupit do Čejkovic a zakládal jsem družstvo. Když jsem tam přijel, těžko jsem rozeznal pšenici od žita, ale zakládal jsem družstvo. Předseda tam byl Drbohlav a tajemník byl takový špinavý dědek a já tam pendloval mezi nimi. Nevěděl jsem, co tam mám dělat. Tak jsem si vždycky půjčil od předsedy Drbohlava koně, on mi je zapřáhl, a já si vzal třeba obraceč a jezdil po těch loukách a obracel jim seno. Sekali jsme a dávali to tenkrát ještě do panáků, to ještě nebyly kombajny, byly jen sekačky. Tak jsem tam dělal takového dělníka, aby mi čas nějak utekl. Neměl jsem tam co jiného dělat, byla tam sice hospoda, ale já na hospody nikdy nebyl, abych tam někde seděl. Tak jsem jim pomáhal a předseda Drbohlav byl hodný pán a na podzim mi řekli, že mi dají prase. Ale já ho neměl čím krmit, tak mi k němu dali i několik pytlů kukuřice. Dovezl jsem ho do Bílska k babičce, tam jsme ho vychovali, nechali vyrůst, tam se mělo dobře.“

  • „Najednou koukám, proti mně jde Zdeněk, tak mu říkám: ‚Zdenku, kde se tady bereš? To bych teda nečekal, že se spolu sejdeme po tolika letech.‘ A on mi odpověděl, že jde z Valdic, z kriminálu. Tak jsme šli ke mně domů, udělal jsem mu kafe a dali jsme si svačinu. Zeptal jsem se, jak se do kriminálu dostal, co udělal. A on mi vyprávěl, že byl generálním ředitelem Severočeských uhelných dolů, ale pak přišly různé prověrky, v době procesu se Slánským, že ho obvinili z velezrady a odsoudili k trestu smrti. Tak se odvolal a ten další soud mu trest zmírnil na doživotí, zase se odvolal, táhlo se to několik let a trest mu snížili na dvacet let. A že má odsezenu polovinu trestu, a tak ho pustili. Jel domů za manželkou do Libáně, která bydlí u rodičů. Ptal jsem se, co bude dělat, ale on se nebál, že by nenašel místo, byl to vysokoškolák a uměl německy. Po třech měsících se Zdeněk zase objevil. A na moji otázku, co teda dělá, mi odpověděl, že pracuje v Liberci v Textilaně, kde dělá kulturního referenta a že jede do Vysokého Mýta pro autobus, který koupili, aby mohli jezdit na výlety.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 05.08.2022

    (audio)
    délka: 02:01:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Valila se na ně fronta. Dali kufry na sáňky a přes Krkonoše utekli domů

Miroslav Chromý v dětství, první polovina 30. let 20. století
Miroslav Chromý v dětství, první polovina 30. let 20. století
zdroj: archiv pamětníka

Miroslav Chromý se narodil 1. listopadu 1922 v Třešti. Vyučil se truhlářem a odešel za prací do Prahy. Za války musel nastoupit v režimu totálního nasazení do továrny ve Vratislavi, kde pracoval jako soustružník. V prosinci 1944, když se blížila fronta, utekl se dvěma kamarády do protektorátu. Poslední válečné dny prožil v Praze, ale bojů v ulicích se neúčastnil. Poté se oženil a s manželkou se přestěhoval do Martiněvsi nedaleko Děčína, kde se jim v roce 1947 narodila dcera. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu jeho ženy se přesunuli do Jičína, kde od roku 1952 pracoval jako vedoucí výroby v Dřevotvaru Jičín. V novém domově přišlo na svět jejich druhé dítě, syn. Už po válce vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), což mu sice umožnilo snazší kariérní postup, ale jako člen strany musel v padesátých letech pomáhat zakládat jednotná zemědělská družstva (JZD). V jičínském Dřevotvaru pracoval až do penze. Firma se po roce 1989 rozpadla na menší podniky a částečně zanikla. Miroslav Chromý žil v roce 2022 v Jičíně, kde na podzim toho roku oslavil sté narozeniny.