Pavel Chalupa

* 1963  

  • „Pro mě nejhorší zážitek byl 28. října 1989 na svátek republiky, kdy nás natlačili k hotelu Evropa a tam začal velký masakr. Tahali nás za vlasy ven z davu. ‚Kdo tady křičel?! Kdo chce svobodu?!‘ A podle toho si vybírali lidi. Mě taky vytáhli za vlasy. Ten můj agent policajt měl americkýho parkera, byl to tajnej, robustní, měl zrzavý vousy, dodneška si ho pamatuji. Autobusy byly nastaveny tak, aby tam nebylo zvenčí vidět, tvořily takový dvorek. Vzal mě za vlasy a praštil se mnou o ten autobus, tekla mi krev z hlavy a padl jsem na zem. Zvedl mě ten uniformovaný policista s přilbou, kopl mě do zadku, navalil mě na autobus a přetáhl mě tím pendrekem několikrát přes záda. Každý policajt měl svého vězně, mlátil si ho, držel si ho za flígr. Najednou shora přiběhl nějakej ten jejich náčelník, taky v přilbě, a řval: ‚Franto, Jirko, Pepo, musíme dolů!‘ Ten můj mě pustil a já pomalu vyplouval pryč. Škvírou mezi autobusy jsem viděl Kubu Špalka, jak ukazuje pěstí, že je se mnou. Podařilo se mi utéct z toho sevření. Vím jen, že je dost zmlátili a pak odvezli někam do lesů a tam je bez dokladů vyložili. Museli pak k výslechu a podepsat protokoly.“

  • „Akčnost studentů byla neuvěřitelná. Okamžitě jsme ustavili různá oddělení, samostatné úseky, bylo to hodně strukturované. Ta okupační stávka vlastně postavila v jednotlivých třídách lidi do funkcí. Měli jsme, mám to tady před sebou, stávkový výbor, finanční oddělení, vysílací byro – což bylo vysílání studentských delegací, které jezdily mimo Prahu, tzv. spanilé jízdy, aby se lidi dozvěděli, co se vlastně v té Praze stalo. Tehdy Československá televize, rozhlas a tisk byly stále ještě pod vlivem ideologie ústředního výboru KSČ, informovaly zkresleně o situaci z Národní třídy, neinformovalo se pravdivě, bylo to hodně zmanipulované. Režim se to pochopitelně snažil ututlat, ale tím, že se do toho zapojila divadla – neumím si to dnes vlastně vůbec představit, jak se to podařilo, nebyly mobily, nebylo nic, ta komunikace byla řešena přes státní linky, pamětníci pamatují ty strašlivé dvojlinky a trojlinky, telefony do divadel ale fungovaly, volalo se ze školy, z divadelních kanceláří – podařilo se tu síť přes divadla zprovoznit a tím se dostávala k lidem pravda o tom, co se vlastně stalo. Výjezdní skupiny se organizovaly v tom vysílacím byru, tam se zadala vždycky adresa, kam se pojede, s kým se pojede, kdo je členem toho týmu, dostali vybavení, letáky a tak dál. Dále jsme tam měli ustanovené hospodářské oddělení, vrátnice – musela se hlídat škola, ten průnik milicí a policistů stále hrozil v těch prvních dnech, dále ostraha, štáb – většinou dívky k dispozici, které zapisovaly, realizovaly naše rozhodnutí, pak kuchyně, produkce na DAMU, koordinační, tiskové a informační oddělení, někdo byl v Disku u dálnopisu, Michal Čech a jeho tzv. Čechova komora se starali o plakáty a transparenty, dále propagace a vzdělávání. Dokázali jsme okamžitě postavit systém. Trvalo to jen dva dny.“

  • „Když jsem v Národním divadle vystoupil z pozice diváka, já nebyl na jevišti, byla to velká odvaha od těch herců na jevišti. Když jsem vystoupil a začal jsem číst, za každou větou byl potlesk. V těch lidech už se najednou protrhly hráze toho, že teď konečně můžeme vyjádřit to, co v nás bylo celou dobu udusáno a režim v nás zabíjel, my to v sobě jako přetlak udržovali, tak teď můžeme. Skoro jsem nemohl mluvit dojetím. Byla to ohromná energie a síla. Už jsem viděl, že se nebudou bát být s námi solidární, že se ta veřejnost zapojí. Bylo to spojené i s tou hymnou. Pak jsem byl dál zván do Národního divadla, kde to Boris Rösner každý večer organizoval. Nejdřív to bylo tak, že se přečetlo prohlášení, zatleskalo se, zazpívalo a šlo se domů, ale postupně se ty večery začaly rozrůstat ve veřejnou diskusi, kde se mluvilo o problémech ve společnosti. Zvali se tam také lidi z Občanského fóra, kteří začali zastávat nějaké funkce. Vzpomínám na projev Miloše Zemana, jak se ptal lidí, jestli ta odpověď má být na deset, na dvacet minut, nebo na hodinu, a podle toho jim odpovídal, nebo vzpomínám na Valtra Komárka, byly to hodně silné momenty. Lidi volali: ‚Zeman na Hrad! Komárek na Hrad!‘ Vždycky každý, kdo promluvil, byl prezident.“

  • „O okupaci jsem nic nevěděl. Vzpomínám si, že ve Varnsdorfu jsme akorát s ruskými vojáky měnili opasky nebo patrony za pivo a to pro nás bylo dobrý. Když přijeli kluci, vojáci, sovetskaja armija, dávali nám odznáčky a s tím my jsme si vystačili v těch našich hrách. To byl kontakt s ruskou, vlastně se sovětskou armádou. Vzpomínám si, jak jsem jednou šel s maminkou a s jejím spolupracovníkem po hlavní ulici, jak jinak než Stalinově třídě, a když jsem ukázal: ‚Hele, tamhle jsou Rusáci!‘, tak on mi dal pohlavek, že prý to nejsou Rusáci, ale Sověti! Tak byli lidi zblblí.“

  • Celé nahrávky
  • 5

    Praha 2, 04.12.2017

    (audio)
    délka: 04:12:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Věděli jsme, že už v tom nechceme žít, měli jsme toho dost

Pavel Chalupa, 18.11.1989.JPG (historic)
Pavel Chalupa
zdroj: současné foto: Ivana Čepková, dobové foto: Originální videjournal

Pavel Chalupa se narodil 31. srpna 1963 v Teplicích v Čechách jako druhé ze tří dětí. Oba rodiče a později i starší bratr byli komunisté. Po základní škole ve Varnsdorfu absolvoval učební obor elektromechanik pro stroje a zařízení a poté večerně Střední elektrotechnickou školu (SEŠPP) v Praze. Po celou dobu učení i studia a posléze i praxe toužil stát se hercem, a vyhledával proto umělecké prostředí, pracoval v dabingu a filmovém komparsu. K herectví se také přiblížil v závodním klubu svého zaměstnavatele ČKD polovodiče, kde vedl a režíroval amatérský divadelní soubor. Později jako herecký elév pracoval v oblastním divadle v Uherském Hradišti. Po dvou neúspěšných pokusech se v roce 1986 na odvolání dostal ke studiu na pražskou Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU). Během vysokoškolského studia patřil k politicky aktivním studentům, účastnil se protirežimních demonstrací, diskusních fór, protestních petic a na jaře 1989 i zrušení fakultní organizace Socialistického svazu mládeže (SSM) na DAMU. Dne 18. listopadu 1989 se aktivně podílel na ustavení stávkového výboru školy a vyhlášení studentské okupační stávky na shromáždění divadelníků v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze, kde přečetl, jako první student na veřejnosti, Prohlášení studentů DAMU jako výzvu k protestní stávce. Od počátku revoluce byl významným členem stávkového výboru, podílel se na jeho organizaci zejména zajišťováním tzv. spanilých jízd mimo Prahu a účastí na diskusích s diváky v Národním divadle místo představení. V roce 1990 zakončil studium na DAMU a nastoupil do prvních divadelních angažmá. Kromě herectví pracoval později jako režisér, dramaturg, scenárista, manažer, redaktor a producent v televizi, filmu, rozhlasu a dabingu. Je zakladatelem světového romského festivalu Khamoro a festivalu židovské kultury Devět bran, autorem a realizátorem projektu Vlak Lustig, zakladatelem Centra pro studium genocid v Terezíně a spoluautorem literární ceny Magnesia Litera.Pavel Chalupa žije a pracuje v Praze.