“Babička byla v dobytčáku ještě s další ženou, spřátelily se cestou do Osvětimi, a když dorazily do Osvětimi – kolik jí bylo? Padesát osm, řekla bych, babičky – padesát čtyři, padesát osm, tak vystoupily z vlaku a všude kolem hrůza. Dozorci, psi a všechno, a jedna žena, jedna žena šla doleva, jedna žena šla doprava, a moje babička šla do plynové komory. Ta druhá žena přežila a tohle jsme se dozvěděli proto, že se v roce 1947 objevila ve Zlíně, na klinice v Baťově továrně, kde pracoval můj otec, kdy jsme tehdy byli všichni, včetně mě, já teda nebyla přímo na klinice, ale... A ta žena chtěla odjet do Austrálie, ale měla opravdu ošklivou tuberkulózu. Otec si všiml, že má na ruce číslo, a řekl: 'Kde jste byla?' 'V Osvětimi,' řekla. A pokračovala: 'Víte, doktore Posnere, chtěla jsem se vás zeptat, jak se jmenovala vaše matka.' Řekl jí to a ona řekla, že to sedí, a vyprávěla mu to, co jsem vám právě řekla, jak spolu jely ve stejném vagonu a co se s ní pak stalo. Pokoušel se ji najít v táborech pro 'displaced persons', a přestože mu přátelé říkali, že není možné, aby přežila, nepatrná jiskřička naděje je tu s námi pořád. Ale tahle jiskřička navždy uhasla v roce 1948.“
“Přijeli jsme do Karlových Varů a nejdříve jsme zastavili před Rossinim. A tam už se nálada začala zhoršovat, protože pršelo a můj otec najednou viděl Rossiniho, viděl ty otevřené dveře a řekl: 'O tomhle se mi zdají zlé sny, Judi. Ty dlaždice...' Podařilo se mi ho odvést. Ptala jsem se: 'Kam půjdeme teď, tatínku?' A on řekl: 'Na hřbitov, teď jdeme na hřbitov, protože chci vidět otcův hrob.' A tak jsme šli, došli jsme na hřbitov, kde byl totální, ale absolutní binec. Všude se povalovaly vyvrácené náhrobky, strašný nepořádek, všechno zarostlé plevelem. A otec se díval a díval, až... Tenhle okouzlující člověk, který nikdy nezvýšil hlas, najednou začal úplně šílet. Začal kopat do náhrobků a převracet je, pak se je snažil znovu zvednout a říkal: 'Kde to je? Kde to je? Otcův hrob! Vůbec se to nezměnilo, nejdřív nacisti, pak komunisti!' Pak se podíval na mě a řekl: 'Tak pojď už, radši odsud vypadněme!'“
“Ve škole se mě na babičku pořád vyptávali a já jim o matce svého otce nikdy nemohla nic říci. A tak jsem hned v pondělí ráno ten příběh všem vyprávěla, o tom, že byla Židovka a jak ji zavraždili. A najednou bylo ticho, učitelka řekla: 'No tak, běžte si hrát, mazejte ven!' Tak jsem šla na hřiště, kde kolem mě udělali kruh – vybrala jsem si špatnou dobu, byly totiž zrovna Velikonoce. Takže kolem mě udělali kruh a začali volat: 'Jsi Židovka! Mazej pryč! Jsi hnusná!' A kruh se pomalu zužoval, chystali se mě zbít. Naštěstí mě zachránil další vyvrhel, zrzavý kluk se spoustou pih, kterého pořád nemilosrdně trápili, a z toho kruhu mě vytáhl. A pak rodičům přišly... On totiž vyhrožoval, že je zbije, úplně všechny. Takže pak rodičům chodily dopisy, protože děvčata si běžela stěžovat k učitelce, jak jim ten kluk vyhrožoval, že je zbije. Samozřejmě neřekly, proč to udělal, a tak jsem musela mamince a tatínkovi přiznat, že jsem ten příběh vyprávěla ve škole. Matka byla úplně bez sebe, protože se strašně bála, jak otec zareaguje, takže radši mlčela. Ale tatínek řekl jen: 'Víš, Judi, pamatuj si, co by řekla tvoje babička: »Křivdou křivdu nenapravíš.« S tím se smiř.'“
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Judi Challiner se narodila 7. října 1945 v Epping Forest na předměstí Londýna v tehdejším Britském impériu. Její otec, specialista na plicní choroby, genetik, spisovatel a předválečný sociální demokrat Erich Posner, původem z měšťanské, německojazyčné židovské rodiny z Karlových Varů, opustil ilegálně Protektorát Čechy a Morava poté, co jej kvůli jeho politické činnosti začalo vyšetřovat gestapo. Našel útočiště v Británii a sloužil jako lékař nejprve v britském obchodním loďstvu a od roku 1944 i jako lékař 311. československé bombardovací peruti RAF, kde jako pilot působil i jeho mladší bratr Hans. Matka Judi, původem z manchesterské rodiny obchodníka s psacími stroji, který přišel o značnou část majetku během velké hospodářské krize, pracovala během války jako vedoucí kantýny a věnovala se profesionálně bruslení. Po vítězství nad nacismem rodina přesídlila do Zlína, kde Erich získal zpět své předválečné místo jakožto specialista v Baťově nemocnici. Po únoru 1948 odešla rodina do Británie, nejprve do Birminghamu a pak do Stoke-on-Trent, kde Judi prožila osamělé dětství a postupně se dozvídala i o osudu své babičky, která byla podobně jako desítky dalších členů její širší rodiny zavražděna nacisty. Studovala na Keele University a The University of Manchester, působila jako vychovatelka, učitelka a lektorka v převážně chudinských lokalitách ve Stoke-on-Trent a v Manchesteru. Svůj život tak zasvětila vzdělávání, divadlu, multikulturnímu dialogu, boji proti stigmatizaci a snaze o zachování památky svých předků. V roce 1973 se vdala, je matkou dvou synů.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
