Libuše Čevelová

* 1935

  • „Jak byla fronta, tak jsme to tak prožívaly, samy dvě. Bratr byl pořád pryč [na nucených pracích], jednou se mu podařilo utéct, došel domů, ale nikdo ho nechtěl schovat. Maminka se bála ho nechat doma spát, tak prosila sousedy, sestru, myslíš, že někdo pomohl? Nechala ho přespat doma, byla z toho nervózní, tak mu řekla, ať se vrátí. Nikdo si tam nevšiml, že utekl. Celou noc maminka seděla v okně a hlídala, nechala ho prospat. Když odcházel, tak všichni plakali, byla to hrůza, nikdo nevěděl, co s ním bude.“ – „Jak probíhalo to, že je bratr nuceně nasazen?“ „No hrůza, tata pryč, děcko ti seberú, ale musel jít.“

  • „To jsme chodili kolem té věznice, to já vím, že jsme chodili kolem oken a že se ti vězni dívali. Byli tam, ale tatínka jsme neviděli. On byl politický vězeň, to bylo všecko špatně, to bylo nejhorší, co mohlo být.“ – „A pak, když ho odvlekli do Polska, tak tam jste za ním jeli?“ – „Tam jela maminka s panem Janečkou, aby mohl třeba překládat. Vykládala, že byli v takové místnosti, dovedli ho tam, byl úplně zubožený, nevěděli, co si mají říct, tak mlčeli. Pak bachař zařval ‚konec‘ a bylo. Od té doby už ho neviděla. Psal nám dopisy. Asi jednou za měsíc. Bylo to strohé, nemohl moc psát, takže jen: ‚Jak žiješ, co prasátko‘ a tak. Když zjistil, že má trest smrti, psal, abychom zažádali o milost. Maminka to podala, ale oni to zamítli. Pak poslal jen dopis na rozloučenou. Týden předtím napsal dopis, tam je napsáno třikrát sbohem pro každého, až ten dopis budeš číst, tak já už budu na věčnosti, to bylo takové moc blbé.“ – „Jaké je to pro to děvčátko?„ – „No však ti říkám, hrůza. Dozvěděly jsme se to před Vánocemi. Pamatuju si, že u dveří byl ručník a lavor plechový. Pořád tam jen plakala. Já ji viděla plakat, tak jsem plakala taky, ale myslím, že rozum jsem z toho úplně neměla. Řekla mi, že je odsouzený k smrti. Dala mi i číst ten dopis.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Halenkovice, 10.08.2023

    (audio)
    délka: 51:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odškodné nám dali až po roce 1989

Libuše Čevelová v dětství
Libuše Čevelová v dětství
zdroj: archiv pamětníka

Libuše Čevelová, rozená Juřenová, se narodila rodičům Františkovi a Miloslavě 6. června 1935 v Halenkovicích. Vyrůstala se svým o osm let starším bratrem Ladislavem. V roce 1943 zatkli tatínka za roznášení letáků v Paříkově továrně v Napajedlích spolu s dalšími čtyřmi muži. Byl odvezen do Zlína, následně do Uherského Hradiště, později do věznice v Breslau (dnes polské město Wrocław). Jejího bratra poslali na nucené práce. Zůstala sama s maminkou a jako osmiletá holčička zažila opakovaně noční prohlídky domu gestapem. Z Breslau chodily každý měsíc dopisy od tatínka. Poslední poslal 9. prosince 1943, na rozloučenou. Ten den ho popravili. Libuše žila sama s maminkou, bez prostředků. Po válce získali sirotčí důchod, který jim maminka spořila. Po měnové reformě z těchto úspor nezbylo nic. Libuše nastoupila hned po měšťanské škole do práce, aby mamince finančně pomohla. Po svatbě v roce 1957 s Josefem Čevelou se manželům narodily čtyři děti. Pracovala dál v továrně Svit až do důchodu. Finanční odškodnění za otcovu smrt dostala až po revoluci v roce 1989. V době natáčení rozhovoru (2023) žila Libuše Čevelová v Halenkovicích.