Václav Čeřovský

* 1926  

  • „Tady z toho dvorce jsem šel na hlavní silnici, která byla tak asi, pět set metrů, půl kilometru od toho dvorce a tam jsem teda čekal, že tam něco stopnu. Zásada byla, že nemám stopovat auta normální, protože nikdy nevíme, kdo v tom autě ještě sedí, ale abych si stopoval nákladní auta. A s těmi nákladními auty, abych se dostal do Hrozénkova na moravský hranice. Trvalo mě to zkrátka. Mluvil jsem jako Slovák, takže nikdo nepoznal, že jsem Čech. Tam jsem si teda stopnul náklaďák a ten náklaďák mne teda odvezl do toho Hrozénkova. Před hranicí byla veliká fronta, byla tam kontrola jak slovenská, tak německá kontrola. Protože všechny auta se museli kontrolovat. Němci ty svoje auta nekontrolovali, ty projížděli. Slováci také nekontrolovali, ale ty co byli civilní, tak to šlo všecko. Tak jsem tam procházel, až jsem tam našel jednoho takovýho staršího ‚felkvébla‘ a toho jsem se ptal, co jako, kam pojede. No a ten říkal, že tady přes hranice, že tam jede. Tak jsem se s ním dohovořil, že mě vezme, protože jsem mu říkal, že utíkám před partyzány, ze Slovenska, kde jsem byl na studiích, do Brna k rodičům. S tímhletím Němcem jsem dojel až do Uherského Brodu, kde on zase měl cestu, tu svojí. No a v Uherském Brodě tam jsem si stopnul pak už normální auto. Takže až do toho Uherskýho Brodu jsem tam dělal Němce. Od toho dvorce, až co mě vez ten náklaďák, jsem musel dělat Slováka a a tady od toho Uherskýho Brodu jsem dělal pak už normálně Čecha.“

  • „A tam byla skupina sovětských důstojníků a podle toho co jsem teda vyrozuměl, za tu dobu, za těch několik měsíců co jsem byl na té frontě, tak byl jeden z nich generál ostatní to byly samí lampasáci teda. No a tak se tam bavili, a když jsem procházel kolem, tak jsem vyrozuměl, protože už jsem taky se naučil rusky, už jsem začínal chápat, tak jsem zkrátka z toho vyrozuměl, že zajali nějaký vysoký důstojníky německý, no a že ty němečtí důstojníci byli ochotní vypovídat, ale jenom, když je bude vyslýchat důstojník, nebo poddůstojník ruskej. Ale tam v té převazovně žádnej jinej důstojník ani poddůstojník nebyl. No a tak on se na mě díval a teďka když teda zjistil, že umím perfektně německy, že umím psát a číst, tak rozhod. Ihned mě jmenoval poddůstojníkem, desátníkem. Přinesli mi rychle nové oblečení, na rameni jsem směl mít ty dvě pásky, jako mladší seržant. A poslali mě tlumočit. Zdařilo se to, oni byli spokojený. A když bylo po tom tlumočení, tak teď jsem předpokládal, že mě teda pošlou zpátky na tu frontu a byl jsem smutný, protože jsem si říkal: ‚Tak takhle jak dopadli ty moji kamarádi, dopadnu taky, jenom s tím rozdílem, že moje rodina, moji rodiče ani nebudou vědět, kde mám hrob.‘ Ale v tomhletom rozmýšlení, takovýmhle smutným najednou ten generál rozhodl, že už se tam nevrátím, ale rozhod, že se přemístím k paradesantní jednotce.“

  • „A všichni jsme si mysleli, i ty co byli v těch vesničkách, že po tom Novým roce bude nějakej čas klid, ale objevil se tam celej prapor SS. S vybavením včetně aut, tanků atd. I když bylo sněhu, tak oni se tam dostali a jak přijeli do jedný obce, tak zkrádka obyvatelé museli ven. Oni co by vyrabovali, co mělo nějakou cenu, tak si to vzali. No a protože byli obce vesměs dřevěný, dřevěný baráky, tak to podpálili. No a na návsi je postavili a všechny je postříleli. Takhle to dopadlo v Ostrým Grúni, a dopadlo to tak v Klaku. Všechny postříleli. Zkrátka se zachovali ti, co zrovna byli na návštěvě, nebo bydleli někde jinde. My jsme s nima bojovali, nás ale bylo málo, tak jsme se zkrátka uchýlili do lesa, protože ten les byl kousek. A teď jsme viděli, teď jsme to všecko pozorovali. Ale to bylo strašný! Pozorovali jsme, jak je střílej, jak ty baráky takhle kolem dokola ty baráky hořej a oni je stříleli. Ale on každej nebyl mrtvej, ono bylo spousta zraněnejch a ty naříkali, naříkali a volali o pomoc. No a ty Němci nasedli a odjeli na Klak. My jsme pak přišli, co se dalo, tak jsme jim pomáhali. No a stejným způsobem, stejným způsobem pak jednali na tom Kľaku.“

  • „Byli jsme na takové planině mezi lesy, kde jsme odpočívali, protože jsme dosud byli na frontě a z těch asi padesáti jsme zbyli asi patnáct nás bylo, ostatní všechno padlo. A tak jsme odpočívali, fasovali jsme munici, fasovali jsme jídlo, když bylo potřeba vyměnit oděv, kus oděvu, tak nás tam vybavili. No a já, jak jsme tam tak polehávali, tak jsem najednou potřeboval jít na velkou stranu. Tak jsem odeběhnul do lesa, kolem čtyřicet, padesát metrů. A když jsem se vracel, tak najednou do toho místa co byla naše četa, nebo rota, začaly dopadat dělostřelecké granáty a když jsem tam doběhnul, tak jsem zjistil, že už jsem zůstal snad jedinej živej, protože všechno ostatní buďto bylo raněno, nebo bylo mrtvý. Hlavy utrhaný, ruce utrhaný, rozpáraný lidi, to byl strašnej, strašnej pohled. Tak ti, co prosili o pomoc, tak jsem jim začal pomáhat, co jsem uměl, ale asi za deset minut začaly přijíždět nákladní vozy a v tom byli zdravotníci, setřičky. No tak ty co byli raněný, tak se nakládali do těch nákladních vozů, ty co byli mrtví, zůstali tam. A já jsem dostal příkaz s nima jet do převazovny, do ošetřovny. Ta byla asi dva kilometry vzdálená.“

  • „Pan šéf mi řekl, že budu muset zkrátka skončit s touto činností spojky, protože jsou mi na stopě gestapáci a jestliže v krátké době nezmyzím tak asi pravděpodobně budu zatčen a co se bude dít dál, to oni neříkali. Ale domluvili se s panem šéfem a pan šéf mě tam dovezl k nim. Oni mě zkrátka dva dny v těch ratibořicích drželi. Vybavili mě teplým kabátem, teplým prádlem a šaty, ale všechno civilní, teplou ušankou a dovezli mě na nádraží v Týništi nad Orlicí. V té době, když mě tam dovezli, tam právě stál ešalón, byla to část motostřelecké divize, která byla poslaná na východní frontu. Ta lokomotiva tam čerpala palivo a hlavně vodu tak, aby mohli jet dál. Mě ty rozvětčíci pak zařídili, že mě posadili do brzdařské budky posledního vagonu.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Eye Direct - Hradec Králové, 24.10.2018

    (audio)
    délka: 01:37:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 7

    Eye Direct - Hradec Králové, 03.09.2018

    (audio)
    délka: 01:44:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 8

    Eye Direct - Hradec Králové, 20.08.2018

    (audio)
    délka: 54:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 9

    Eye Direct - Hradec Králové, 07.08.2018

    (audio)
    délka: 01:27:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 10

    Eye Direct - Hradec Králové, 20.07.2018

    (audio)
    délka: 55:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hrdina nepřítelem státu

Václav Čeřovský 1945 v Československé uniformě
Václav Čeřovský 1945 v Československé uniformě
zdroj: Soukromý archiv pamětníka

Václav Čeřovský se narodil 29. srpna 1926 jako jedináček do smíšené rodiny německého četníka a velitele stanice v Bernarticích na Trutnovsku, maminka byla češka. V sedmnácti letech, když jej místo studií střední průmyslové stavební školy v Hradci Králové přidělili na praxi do stavební firmy, se zapojil do odbojové činnosti jako spojka ve skupině Rival. Dostal se do kontaktu se sovětskými parašutisty. V roce 1944 na něj gestapo vydalo zatykač. Tajně prchnul vojenským vlakem z Týniště nad Orlicí na Ukrajinu. V lese jej našli partyzáni, kteří zde hledali zbylé německé vojáky z protektorátního vlaku. Od sovětských agentů dostal heslo „Olga“ a tím se prokázal. Po ověření jeho totožnosti jej zapsali jako vojáka Rudé armády a šel bojovat na frontu. Překládal pro sověty při výslechu a byl povýšen na desátníka. Poté absolvoval paradesantní výcvik a zapsali jej do partyzánské jednotky Čapajev do bojů na Slovenském národním povstání, kde jej při přestřelce s německými vojáky u obce Prochoť, vážně zranili. Byl povýšen na seržanta. Po zotavení dostal další úkol a to funkci spojky s depeší do Brna pro sovětskou zpravodajskou skupinu. Po splnění úkolu se přidal k zákopčíkům v Brně. Válka skončila a on jel po roce domů. Zde se přidal jako voják české armády ke skupině Václavík. Odzbrojovali a chytali německé vojáky ve Východních Čechách. Obnovil studia na střední škole a během nich byl odvelen na Slovensko, kde kontroloval klidný průchod skupin Banderovců. Poté se zapsal na vysokou školu a jel na další akci, kdy monitoroval trestanecké tábory v Německu. Následně odešel z armády. Dostal vyznamenání Československou Jánošíkovu medaili, ale protože se nechtěl politicky angažovat, zakázali mu studia a poslali na trestnou brigádu na Slapech, kde prováděl různé sabotáže. Policie šla po jeho stopě a tak se rozhodli s kamarádem ze studií utéct do zahraničí. Byli však zrazeni a chyceni. Za velezradu odsouzen na sedm let prací na Jáchymovsku, kde vystřídal několik táborů a šachet. V lágrech strávil celkem pět let. Dnes žije v Hradci Králové a je stále aktivní ve veřejném životě.