Bořivoj Černý

* 1947

  • "Bořku, vrátím se k roku 1969, k vítězství nad Sovětským svazem na Mistrovství světa v hokeji ve švédském Stockholmu. Pamatuješ si chvíle po těch vítězstvích?" - "Pamatuju si oba zápasy. První skončil 2:0 a druhý 4:3?" - "Ano." - "Když skončil první zápas, šel jsem na Václavák, bydlel jsem už v Praze, byla tam perfektní atmosféra. Bylo tam maximálně sto lidí, kteří slavili. Jezdila tam auta s transparenty, s výsledkem, taková pěkná oslava vítězství. Udělal jsem tam fotky, vyšly ve Stadionu, ve sportovním časopise. Asi jsem byl jediný, kdo tam fotil. Pak byl druhý zápas. Byl jsem tam taky, to bylo na Václaváku sto tisíc lidí. Byl tam průšvih s Aeroflotem, vymlátili ho jakoby lidi. Ale ukázalo se, že to udělali estébáci. To se mi už nelíbilo, protože nebylo to takové bezprostřední, a odešel jsem. Nebyla tam nálada, jaká by tam měla být, tak jsem odešel pryč." - "Ta atmosféra po druhém zápase byla jiná, že tam byla už politika?" - "Myslím, že ta druhá oslava ujela do politiky, pálili tam ohně. Nebyla tam atmosféra, jakou beru jako sportovní. Šlo to trošku někam jinam." - "A jak to pak dopadlo dál?" - "Rozmlácený Aeroflot jsem druhý den fotil redakci. Nikdo jsme tenkrát nevěděli, kdo to rozmlátil, to jsme se dozvěděli až po revoluci. Prostě na můj vkus to nebylo ono.“

  • "Jak to dopadlo s tebou v Obraně lidu?" - "Byly první prověrky na začátku sedmdesátých let, prošel jsem. Byly druhé prověrky, tam vyhodili šéfredaktora, prošel jsem ještě. Pak byly třetí prověrky, to už jsem nezvládl. Mělo odejít z vojenského vydavatelství šestnáct lidí, odešli jsme nakonec dva." - "Na co se tě ptali u prověrek?" - "Jak souhlasím, nebo nesouhlasím s příchodem, jak bratrskou pomoc schvaluju, nebo neschvaluju. Řekl jsem, že okupace mě překvapila, opravovali mě samozřejmě na prvních dvou prověrkách, že to byla bratrská pomoc. V komisi byli vlastně lidi, kteří mi chtěli spíš pomoci než ublížit. Teprve když přišel nový šéfredaktor, dostalo to nové grády." - "Kolik ti tenkrát bylo, když tě vyhodili?" - "Byl jsem nejmladší novinář vyhozený za rok 1968, bylo to v pětadvaceti letech."

  • "Tak s Láďou Ježkem jsme byli správná dvojka, měl 160 centimetrů, já dva metry. Jezdili jsme na reportáže, po Duklách, to bylo vždycky haló, když jsme přijeli. Jednou, to už jsem v Obraně nebyl, byl jsem tam jen na návštěvě v OL, zažil jsem, jak Láďa psal reportáž, přišel místní předseda Socialistického svazu mládeže, že vybírá pět korun na pomník pro padlého sovětského bojovníka. Láďa mu odsekl, ať teď neotravuje, že má práci, ať přijde za chvíli. To byly asi poslední věty, které Láďa Ježek v Obraně lidu pronesl, na hodinu ho vyhodili. Pak odešel do Gólu, co já vím." - "Co to bylo za člověka, ten předseda SSM?" - "Když vyšly Cibulkovy seznamy, našel jsem tam tohohle pána. Ale překvapilo mě, že jako mladý kluk se choval, jak se choval."

  • „Na Cibulkách, na kurtech, chodili tam známí lidi i novináři. Byl tam taky pan Falada z vydavatelství Mladá fronta. Šel jsem za ním, bavili jsme se o tom a poprosil jsem ho, jestli bych se nemohl dostat jako spolupracovník do novin. Naštěstí přišly na řadu Zemědělské noviny, což byla neuvěřitelná redakce, taková jakoby prvorepubliková. Vrzaly tam podlahy, voněly tam doutníky a lulky. Když dole zapnuli rotačku, barák se vám pod nohama chvěl. Dneska je tam obří skleněné monstrum na rohu Opletalky a Václaváku. V roce 1965 jsem tam začal, dělal jsem věci, co se nehodily profíkům, co tam byli nastálo. Dělal jsem menší sporty... ale co to je menší sport? Ale měl jsem legitku novinářskou, i když je redakční. Tenkrát stačila, fotil jsem ligové fotbaly, všechny sporty. Na legitku jsem se dostal všude.“

  • „Chci se vrátit ještě k tomu, že po okupaci se dělala velká akce v kasárnách na podporu Dubčeka a vlády, že jim pomůžeme tím, když vstoupíme do strany. Tak mezi jinými jsem dostal i já červenou knížku, asi za měsíc. Bylo to rychlé, s tím jsem odešel do civilu a šel jsem do Stavoservisu normálně pracovat. Pak přišlo dubnové plénum, zvolili Husáka, žádná podpora pro Dubčeka nebyla, tak jsem jim hodil stranickou legitimaci na stůl. Tím začala má politická kariéra v pozdějších letech.“

  • „Ale Rusové měli svoje rozhlasové vysílání a my s naší technikou jsme jim to rušili. A to se jim nelíbilo. Tak když jsem byl jednou na vchodě, přijeli Rusové na motorce s lodičkou a s kulometem a za tím gazík s papaláši, že chtějí mluvit s velitelem. Šel jsem za dévéťákem a říkal jsem, co se děje. Měli jsme tenkrát samopaly nabité, předtím se sloužilo beze zbraně. Tak je odvedl dévéťák za velitelem a tam bylo slyšet, jak dotyčný Rusák řval na naše, že takové lidi jako oni v Rusku věší.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 30.06.2021

    (audio)
    délka: 01:59:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V roce 1973 vyletěl z novin. Za čtvrt století vyhrál Czech Press Photo

V roce 1980, kdy nesměl pracovat v novinách kvůli nesouhlasu s politikou KSČ v roce 1969
V roce 1980, kdy nesměl pracovat v novinách kvůli nesouhlasu s politikou KSČ v roce 1969
zdroj: archiv Bořivoje Černého

Bořivoj Černý se narodil 14. prosince 1947 v Liberci. Jeho rodiče tam přišli po druhé světové válce z Mladoboleslavska při osidlování Sudet, z nichž musela odejít většina Němců. V pamětníkových 15 letech se rodina přestěhovala do Prahy, kde otec získal práci na mysliveckém svazu. Bořivoj Černý hrál od dětství tenis a věnoval se také ostatním sportům. V Praze se vyučil stavebním zámečníkem, bavilo ho fotografování a už před vojnou spolupracoval se Zemědělskými novinami. Na vojnu nastoupil na podzim 1966, sloužil u spojařů ve Stříbře, kde zažil 21. srpna 1968 okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Okupanty fotil ve Stříbře a později v Praze. Aby podpořil generálního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka a československou vládu v odporu proti okupaci, vstoupil ještě na vojně do komunistické strany. Po dubnovém plénu ÚV KSČ v roce 1969 ze strany vystoupil, protože konzervativní křídlo KSČ v čele s Gustávem Husákem ovládlo republiku a odstranilo Alexandra Dubčeka z funkce. V roce 1969 začal pamětník fotografovat sportovní a ostatní události pro vojenský deník Obrana lidu. Setkal se s ministrem národní obrany Martinem Dzúrem, prezidentem Ludvíkem Svobodou, Gustávem Husákem a fotografoval také kubánského prezidenta Fidela Castra. Kvůli vystoupení z KSČ na jaře 1969 začal mít v dalších letech problémy. V redakci sice prošel dvěma prověrkami, po nástupu nového šéfredaktora, konzervativního komunisty, však u třetích prověrek neuspěl. V Obraně lidu skončil 1. ledna 1973. Začal fotit za honoráře, mimo jiné výstavbu pražského metra a přehrady v Josefově Dole. Živil se také jako noční uklízeč a česač třešní. V roce 1978 se vrátil i se svou první ženou do Liberce, kde ho přijali v obdeníku okresního výboru KSČ Vpřed. Staral se o sportovní stránku, liberečtí komunističtí funkcionáři však zjistili, že musel odejít z Obrany lidu a ze Vpředu ho vyhodili. Až do sametové revoluce se živil jako reklamní fotograf v Obchodním domě Ještěd a v Lidovém spotřebním družstvu Jednota. Po roce 1989 se vrátil do novin, v roce 1998 nastoupil do krajské redakce Mladé fronty Dnes. Ve stejném roce vyhrál Czech Press Photo v kategorii Sportovní fotografie. V Czech Press Photo uspěl v jiných kategoriích i později. V roce 2021 žil ve Ždárku poblíž Turnova. Projekt byl podpořen Fondem kultury a cestovního ruchu statutárního města Liberec.