Jana Černá

* 1954

  • „Měli jsme všichni velkou radost, že už je po válce, a druhý den ráno, to muselo tedy být desátého, jsem viděla Káju, jak celý šťastný sedí na tanku v Průběžné ulici, oni tam kousek bydleli, od té Průběžné, mezi vojáky. Pak přiběhl domů a říkal, že dostal plný krajíc masa, to je to, na co babička vzpomínala. Ty dny bylo krásné jarní počasí a Kája byl každý večer v šest hodin doma. A nikdo by ho ven z domova nedostal. Bylo to divné, ale bylo to pochopitelné, když nepřišel domů až do půl osmé. Mysleli jsme si, že se zdržel mezi vojáky, ale když nepřišel ani v osm, šli jsme ho všichni hledat, volali, hledali až do noci, ale Karel nikde. Měla jsem zlé tušení, ale také naději, že se snad vrátí, že přijde. Celou noc jsme nespali a ráno jsme se vydali na všechny strany ho hledat. Až odpoledne jsme se dozvěděli, že byl v Průběžné ulici přejet vojenským nízkým autem chlapec, a pak jsme našli jeho kšandičku od kalhot s lístečkem přejetého chlapce. Hned jsme věděli, že Kája už není. To byl druhý a ještě smutnější den v mém životě. Dozvěděli jsme se, že byl ošetřen asi v sedm hodin večer ve škole ve Strašnicích. Byl odhozen ruským vojenským autem a zlámal si vaz. Dostal prý injekci, ale za půl hodiny zemřel. Byl odvezen do pražské vinohradské nemocnice a tam se s ním setkal táta, manžel babičky. Po revoluci bylo všude plno mrtvých a nebylo místa na pohřbívání a lidí, kdo by je pohřbil. A tak se mrtví dávali do společných hrobů, ale my jsme přece dostali místo pro Káju na vinohradském hřbitově, že si sami hrob vykopeme. To bylo tak smutné a tak těžké... Jeník, to byl nejstarší syn, tátovi pomáhal. Ale ani rakve nebyly, děti se dávaly do hrobů ve velkých krabicích anebo jenom zabalené v plátně. My jsme koupili rakev až na Staroměstském náměstí, která byla za výkladem jako vzorek. Pěknou, dubovou. Pohřeb měl z kaple sv. Václava na Vinohradech na vinohradském hřbitově 15. 5. 1945 v půl desáté dopoledne.“

  • „Pět šest dnů po tom jednadvacátým srpnu, tak všechny silnice, ulice, i v těch menších městech a vesnicích, byly rozježděné a zaplavené ruskými auty a čas od času někde bylo nějaké auto a u něj nějaký nešťastník v uniformě. Nějakej dvacetiletej kluk a měl tam hlídat, nevím co. A že se kolem nich špatně projíždělo, že tenkrát jsme neměli auto, a tak nás odvezli do Votic na vlak. A tam, na tom nádraží, už nevím, jestli to byly tanky, gazíky, nebo ty obrněný auta, a byli tam vojáci s kvérama a že všechno se kontrolovalo. Kdo chtěl projít tím nádražním domem na to nádraží, tak se musel legitimovat a takovýhle věci a pamatuju se, že když jsme potom mluvili doma, právě s tím strýcem a tetou, u kterých jsem byla, tak říkali, že někde na té silnici mezi Voticemi a Nosákovem, tam někde jsme byli, tak tam nechali jednoho toho nešťastníčka vojáčka hlídat tank nebo já nevím, jestli ten obrněný vůz, a nechali ho tam tak dlouho, až umíral hlady. Bez vody, bez jídla, prostě ho tam zapomněli. Evidentně ho tam zapomněli. A lidi na něj plivali a kopali do něj, a když už potom ležel v pangejtu u té silnice téměř bez ducha, tak se někdo smiloval a začali mu tam nosit vodu a nějakej chleba nebo něco takovýho a začali se ptát, co je, odkud je, a on prý se bál a že prý chtěl střílet, ale už neměl sílu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.01.2022

    (audio)
    délka: 01:06:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nevěděla jsem, že na té fotce je máma

Jana Černá
Jana Černá
zdroj: archív pamětnice

Jana Černá se narodila 20. května 1954 v Praze. Vyrůstala jako jedináček, rodiči byla vychovávána v katolické víře, ve škole v duchu komunistické propagandy padesátých a šedesátých let. Rodiče se ji snažili co nejvíce chránit a téměř izolovat od vnějšího světa a i oni sami se distancovali od všeho, co se dělo mimo vlastní rodinu. Především v osobě jejího otce ale tomu tak bylo až po narození dcery. Teprve v souvislosti se zpracováním příběhu Jany Černé pro Paměť národa vyšla najevo některá fakta ze života jejího otce Bartoloměje Černého. Za války byl krátce vězněný v Malé pevnosti Terezín za útěk z totálního nasazení v některé ze zbrojních továren v Německu. Během Pražského povstání se zapojil do bojů o Prahu a krátce po osvobození se stal příslušníkem 1. pohotovostního pluku národní bezpečnosti, který zajišťoval bezpečnost v neklidném poválečném pohraničí. Matku Jany Černé, Anežku, zvěčnil neznámý fotograf na slavné fotografii z konce války v Praze. Část zprostředkovaných vzpomínek z doby protektorátu a Pražského povstání v příběhu Jany Černé čerpá také z rodinné kroniky, kterou sepisovala její babička. Jana Černá se celý život profesně věnuje výuce tance a hry na klavír. Je rozvedená, vychovala dvě děti. V době natáčení v roce 2023 žila v Praze.