Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Černá (* 1954)

Nevěděla jsem, že na té fotce je máma

  • narozena 20. května 1954 v Praze

  • deník babičky popisující život v období protektorátu

  • okolnosti vzniku známé fotografie z konce války v Praze, na které je její matka

  • otec Bartoloměj Černý, krátce vězněný v Malé pevnosti Terezín, bojoval během Pražského povstání

  • otec po válce příslušníkem 1. pohotovostního pluku národní bezpečnosti

  • dětské vzpomínky na srpen 1968, život během normalizace

  • učitelka hudby a tance

  • je rozvedená, žije v Praze

Na počátku příběhu Jany Černé byl novinový výstřižek s fotografií z konce války. Našla ho založený v rodinné kronice, kterou sepsala její babička Marie Vinšová. Jana Černá fotografii znala z dětství, vídala ji pravidelně, když ji s dětmi ve škole věšela na nástěnku oslavující Rudou armádu. Tušila, že ta nejvýraznější, usmívající se dívčí tvář v davu patří její mamince. Ale bála se to někomu říct. Rodinná kronika spolu s fotografiemi a dalšími památkami na doby minulé ale ukrývala ještě jedno, pro Janu Černou dosud netušené tajemství.    

Myslela jsem, že mě nikdo nemá rád

Jana Černá se narodila 20. května 1954 v Praze. I ona se krátce po svém narození objevila na fotografii, která pravděpodobně mnohým utkvěla v paměti. Jako novorozeně se společně se svou matkou ocitla na titulní straně příručky o správné výživě kojenců, kterou v padesátých letech vydala pražská porodnice v Podolí. Jejími rodiči byli Anežka Černá, rozená Vinšová, a Bartoloměj Černý. Oba věřící a v přísně katolické víře vychovávali i svou jedinou dceru Janu. Malá Jana ale rodinné prostředí vnímala i jako citově chladné a odtažité. „Moje maminka celý život truchlila po svém prvorozeném synkovi, který krátce po narození zemřel, a tak ji to trápilo a v mysli zaměstnávalo, že jsem si připadala, že mě nikdo nemá rád. A nevěděla jsem proč. A ze strany mého otce to bylo dost podobné a řekla bych, že někdy ještě horší,“ vzpomíná. Její matka se se ztrátou prvního dítěte nikdy nevyrovnala a na otce Jana Černá vzpomíná jako na uzavřeného a vůči ní chladného. Vypráví, jak toužila po jeho pozornosti a jak až v dospělosti pochopila možnou příčinu otcova vztahu k ní. „Můj táta byl oboustranný sirotek. A kdo nikdy lásku nepoznal, nedokáže ji ani dát. Nikdy se nesmál a jen jednou v životě jsem ho viděla plakat. To už jsem byla dospělá a on si vzpomněl na svou mámu. Utekl pak do ložnice, ale když se vrátil, tvářil se zase přísně a odtažitě,“ vzpomíná Jana Černá. 

Její rodiče se stranili i kontaktů s vnějším světem, jediné, čeho se nevzdali, byly pravidelné návštěvy nedělních bohoslužeb. Dětská mysl Jany Černé byla plná rozporů, které si v té době nedokázala vysvětlit. Doma byla vychovávaná ve víře v Boha, ve škole ve víře v socialismus. Co slyšela doma, nesměla říkat ve škole, a naopak. Toužila po pionýrském šátku jako většina jejích vrstevníků, jenže jí ho ve škole odmítli dát. Tehdy to oplakala, cítila se tak vyloučená z dětského kolektivu. Vyšlo to až napodruhé a ze školy šla domů šťastná, s pionýrským šátkem na krku. Tentokrát se ale nesetkala s pochopením rodičů. 

Táta říkal, že on se pod šťastnou hvězdou nenarodil

Další důvody nenaplněného vztahu mezi otcem a dcerou tkví možná i v minulosti Bartoloměje Černého. Minulosti, o které nikdy nemluvil, a všechno, co prožil do roku 1950, si nechával pro sebe. Narodil se v roce 1924 do dobře situované pražské rodiny. V sedmi letech mu ale zemřela maminka a krátce nato i otec. Osiřelého chlapce si pak předávali příbuzní, a to patrně jen proto, že zdědil určité jmění. To mu zajistilo jejich pozornost, ale ne rodinné a láskyplné zázemí. Když peníze k jeho obživě došly, ujala se ho babička. Přestěhoval se k ní na vesnici a zůstal až do doby, než dochodil měšťanku. „Táta nikdy k nikomu nepřilnul, protože nebylo proč. Nikdy nebyl hlazen, protože když došly peníze z dědictví, tak byl pokaždé odložen,“ vzpomíná Jana Černá na svého otce. Po dokončení základního vzdělání se vrátil do Prahy a nastoupil do učení. Ale se svým životem si tehdy patnáctiletý Bartoloměj nedokázal sám poradit, zanedbával docházku a dostal se do výchovného ústavu. Problémy tím ustaly a Bartoloměj se úspěšně vyučil truhlářem. Jak prožil následující dva válečné roky, nelze zjistit, jisté ale je, že na počátku roku 1944 odjel v rámci Totaleinsatzu, totálního nasazení, na nucené práce pro Třetí říši. S největší pravděpodobností do některé z německých zbrojních továren, stejně jako většina jeho vrstevníků.  

Podle Jany Černé se měl dvakrát pokusit o útěk, což se mu mělo podařit, a dostal se do protektorátu. V té době již Spojenci Německo masivně bombardovali a útěk i následná cesta do protektorátu byly jistě velmi nelehké. Do Čech dorazil pravděpodobně někdy na začátku zimy 1944, 14. prosince ho zatklo gestapo. Byl odsouzený ke čtyřměsíčnímu trestu, strávit ho měl ve věznici gestapa v Malé pevnosti Terezín. Tam ho převezli o Vánocích 1944, propuštěný byl o měsíc dříve, v březnu 1945. Informace jsou čerpány ze seznamu vězňů Malé pevnosti a také z personálního spisu pracovníků ministerstva vnitra uloženého v Archivu bezpečnostních složek. 

Bude to zlá a smutná doba

Některé z těchto skutečností se o svém otci Jana Černá dozvěděla až v souvislosti se zpracováním jejího příběhu pro Paměť národa. Jinak je tomu ale ze strany rodiny její matky Anežky. Původně se jmenovala Vinšová a její maminka, babička Jany Černé, sepsala podrobné vzpomínky na život v protektorátu v rodinné kronice. Jana Černá kroniku, včetně velkého množství fotografií a dalších dokumentů, nabídla Paměti národa. Babička Jany Černé se jmenovala Marie Vinšová a v kronice popsala nejen „obyčejné“ starosti a radosti početné rodiny, ale i významné dějinné události, tak jak je ona i celá její rodina vnímaly. Dne 15. března 1939 do kroniky zapsala: „Byla středa, pršelo a padal sníh. Ten den jsem prala a byla jsem v prádelně, když za mnou přišla paní Jarešová a moc plakala. Přišla mi oznámit, že jsme obsazeni německým vojskem a že už jsou v Praze. Pak jsme plakaly obě. Paní Jarešová pak řekla: ‚Vždyť tu dlouho nebudou a zas budeme svobodní!‘ Netušily jsme, že to bude plných šest let trvat, než Němci odejdou a jaká to bude zlá a smutná doba.“ O tři roky později v kronice popisuje, jak v činžovním domě v Průběžné ulici v Praze 10, kde s rodinou bydlela, žilo i několik židovských rodin. „Bylo zakázáno se s těmito lidmi bavit nebo jim jakýmkoli způsobem pomáhat. Nakupovat mohli jen v určené hodiny,“ píše Marie Vinšová. Její nejmladší syn, pětiletý Kája, proto každé ráno chodil do obchodu a drobné nákupy židovským sousedům pak nosil domů. Zápis v kronice pokračuje: „Malého kluka se nikdy nikdo neptal, pro koho to kupuje… a tak jim trochu pomáhal…všichni šli pak do koncentračního tábora do Terezína. Nikdo se nevrátil a do jejich bytů se nastěhovali Němci.“   

Ale i zlá a smutná doba, jak napsala Marie Vinšová, končila a 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání. Obyvatelé Prahy očekávali pomoc, která však nepřicházela, a tak se sami rozhodli bránit město proti mnohem lépe vyzbrojené německé přesile. Stavěli barikády, aby znemožnili průjezd německých jednotek městem, a na mnoha místech se bojovalo. Barikády vyrostly i na pražské Letné, kde se obránci Prahy střetli s ustupujícími jednotkami SS. Jedním z nich byl i tehdy dvacetiletý Bartoloměj Černý.

Nevěděla jsem, že je to máma

V první den svobody zachytil na jiném místě v Praze neznámý fotograf štěstím rozzářenou tvář Anežky Vinšové, druhé nejstarší ze čtyř dětí Marie Vinšové. Fotografie pak doslova obletěla svět, dodnes se objevuje v různých médiích nejen v souvislosti s osvobozováním Prahy, ale i jako symbol svobody a porážky nacismu. Často je k vidění i na ruském internetu, pokaždé v souvislosti s oslavou vítězství Rudé armády. Její podíl na osvobození Československa je nezpochybnitelný, ale do Prahy její vojáci přijeli až 9. května, den po podpisu německé kapitulace. V západních médiích se u fotografie objevuje dovětek, že první vojenskou pomoc Praze poskytli vojáci Ruské osvobozenecké armády, vlasovci. O několik let později, v době, kdy byla Jana Černá školou povinná, mohlo Československo děkovat už ale pouze Rudé armádě. Jana vyrůstala v období budování socialismu, podřízenosti Sovětskému svazu a nuceného obdivu všeho, co s ním souviselo. „Od první třídy jsme byli krmeni láskou k Rudé armádě, k Sovětskému svazu, museli jsme dělat nástěnky k různým tématům. Paní učitelky nám vyprávěly, jak sovětští vojáci vlastním tělem zastavovali tanky a jak se pro nás obětovali. A jak jim musíme být vděční. A když jsme kreslili jaro, tak nikdo nesměl po svém, jedině šeříkové kytice. Když jsme kreslili zimu, tak jedině s vysíleným vojákem, který se brodí sněhem. Poslouchala jsem ve škole nekonečné povídání, jak hrozné to bylo za války a jak se musíme všech cizích vojáků bát. Ale jenom ti, kteří nás osvobodili, jsou ti nejlepší. Ale já jsem se jich bála taky,“ vypráví Jana Černá.

Na nástěnku k poctě Rudé armády děti dávaly i fotografii s Anežkou Vinšovou. A Jana Černá dodává: „Já jsem nevěděla, že je to máma, ale myslela jsem si to. Nikomu jsem to ale neřekla, protože jsem se styděla a bála. Maminka se tam krásně směje a je taková zářivá…“  

Děti se dávaly do hrobů ve velkých krabicích

Fotografie s Anežkou Vinšovou je datovaná 9. květnem 1945, ale už o den později se pro rodinu Vinšových radost z konce války změnila ve velkou bolest. Její matka, Marie Vinšová, v kronice píše: „Měli jsme všichni velkou radost, že už je po válce, a druhý den ráno, desátého května, jsem viděla Káju, jak celý šťastný sedí na tanku v Průběžné ulici. Pak přiběhl domů a říkal, že dostal krajíc chleba s masem. Ty dny bylo krásné jarní počasí a Kája byl každý den až do šesti večer venku.“ Ten den se ale domů nevrátil ani do osmé hodiny večerní a celá rodina ho šla hledat. Nenašli ho nikde, s neklidem probděli noc a ráno se vydali znovu nejmladšího z dětí hledat. Až 11. května odpoledne se jim podařilo vypátrat, že den předtím v Průběžné ulici sovětské vojenské auto srazilo malého chlapce. Zlé tušení se stalo jistotou, když pak na ulici našli utrženou kšandičku malého Káji.  

Nehodu způsobili opilí sovětští důstojníci, když ve zběsilé rychlosti projížděli ulicí. Tehdy sedmiletý Karel Vinš na následky těžkých zranění krátce nato ve vinohradské nemocnici zemřel. Jeho matka Marie Vinšová do kroniky ještě zapsala: „Po revoluci bylo všude plno mrtvých a nebylo místa na pohřbívání a nebylo ani lidí, kteří by je pohřbili. A tak se mrtví dávali do společných hrobů, ale my jsme přece dostali místo pro Káju na vinohradském hřbitově u zdi, kam se pohřbívaly děti. Že si sami hrob vykopeme. To bylo tak smutné a tak těžké... Jeník (pozn. nejstarší syn) tátovi pomáhal. Ale ani rakve nebyly, děti se dávaly do hrobů ve velkých krabicích nebo jen zabalené v plátně... nedovolili mi, abych se na Káju šla naposledy podívat... Pohřeb měl z kaple sv. Václava na vinohradském hřbitově 15. 5. 1945 v půl desáté dopoledne. To byl nejsmutnější den mého života...“

Zapomenutá přezka

O pět let později se střetly životní cesty Anežky Vinšové a Bartoloměje Černého. Vzali se, narodil se jim syn, který ale zakrátko zemřel, a pak dcera Jana. Ta o svém otci věděla s jistotou jen to, že jako dítě osiřel a prožil nelehké dětství, které, jak se domnívala, bylo příčinou jejich komplikovaného vztahu. Bartoloměj Černý ale měl pravděpodobně vícero důvodů, proč nemluvil o své minulosti a skrýval emoce. V Archivu bezpečnostních složek je dochovaný již zmiňovaný osobní spis Bartoloměje Černého. Podle informací, které spis obsahuje, nastoupil Bartoloměj Černý v září 1945 k 1. pohotovostnímu pluku národní bezpečnosti. Ten vznikl z rozkazu tehdejšího ministra vnitra jako zcela nový bezpečnostní útvar v létě roku 1945. Velení přebírali armádní důstojníci nebo důstojníci bývalého četnictva. Mužstvo tvořili většinou mladí muži, kteří měli prokazatelné zkušenosti z bojů (např. během Pražského povstání). Vojáci prošli zrychleným, intenzivním výcvikem a následně odjeli na obnovené československé hranice. „Důvodem pro zřízení tohoto útvaru byla především činnost nacistických teroristických skupin „wehrwolf“ (vlkodlaci), oddílů sestavených většinou z bývalých příslušníků SS a Hitlerjugend, kteří byli koncem války vyškolení k provádění teroristických, sabotážních a diverzních akcí na osvobozeném území.“ (citace zdroj https://www.policie.cz/clanek/historie-policie-a-cetnictva.aspx?q=Y2hudW09Nw%3D%3D, Historie policie a četnictva). Do značné míry měly také vojensky organizované jednotky 1. pohotovostního pluku vytvořit protiváhu a eliminovat působení samovolně organizovaných Revolučních gard, které se během svého krátkého působení vymykly kontrole.  

Vojáci Pohotovostního pluku dostali německé uniformy a vyzbrojeni byli sovětskými samopaly. Od ostatních bezpečnostních složek se odlišovali odznakem Pohotovostního pluku. Stejné označení bylo i na přezce opasku, který si otec Jany Černé na památku schoval a která se stala příčinou pátrání po jeho minulosti. Strohá fakta je možné zjistit i po mnoha desítkách let z archivních materiálů, co všechno ale mladý Bartoloměj Černý prožil, už dnes zjistit nelze. Vojáci Pohotovostního pluku byli nasazeni k ochraně neklidné severozápadní hranice Československa a služba to jistě nebyla v poválečné době jednoduchá. Pohotovostní pluk byl, kromě jiného, v roce 1947 spolu s armádou nasazený i v bojích proti banderovcům na slovenské hranici. Už v roce 1946 ale proběhla reorganizace, protože vojáci v počtu, kterým pluk disponoval, nemohli úkoly na ně kladené v plné míře zajistit. Začaly vznikat první útvary Sboru národní bezpečnosti, které střežily hranici spolu s Finanční stráží. Až do doby, kdy ostrahu hranic, ovšem ve zcela jiném duchu, převzala Pohraniční stráž. V té době byl Bartoloměj Černý ze služby propuštěný. Důvod jeho osobní spis neobsahuje. Jeho život pak dál, možná zdánlivě, plynul bez dalších viditelných zvratů. Oženil se, nastoupil do práce v továrně Pragovka a vedl poklidný rodinný život. Jen v dobách víry ve šťastné zítřky pod vedením komunistické strany nepřestal věřit v Boha a jeho postoje do jisté míry vyjadřuje i vstup do Klubu angažovaných nestraníků na jaře 1968.

K čemu mi byl můj názor?

Jeho jediná dcera Jana vyrůstala ve zcela odlišné době. V době míru, ale i obav z třetí světové války, v době polopravd, lží a přetvářky. Ani ona si svou životní cestu nehledala lehce. Už od dětství tíhla k umění, chtěla studovat konzervatoř, s tím ale nesouhlasili její rodiče. Jana Černá pokračuje: „Protože se to pro děvče vychované ve víře nehodí, že bych tam mohla získat špatné mravy. Tak jsem šla na gymnázium, pak jsem se hlásila na vysokou školu, kam mě nevzali a řekli mi, že jsem existence nejistá ze strany mého přesvědčení a přesvědčení mé rodiny. Ke své profesi jsem se potom dostala velkou oklikou.“ I ona ale jako čtrnáctiletá školačka zažila události, které jí mohly připomínat válku. Dne 21. srpna 1968 překročila československé hranice vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Poslední prázdninový týden před nástupem na gymnázium trávila Jana Černá u známých na venkově a tam se o okupaci dozvěděla. „My jsme byli generace tak naučená oslavovat Rudou armádu, že jsme dost dlouho nechápali, o co jde,“ říká. Prozření přišlo o několik měsíců později, když se na Václavském náměstí na protest proti okupaci upálil student Jan Palach.

Jana Černá ale zůstávala stranou dění, spoustu věcí si uvědomovala, ale byla naučená z domova si všechno nechávat pro sebe. „Doma jsem svoje názory říkat nesměla a ve škole taky ne. Tak k čemu mi byl můj názor...“ říká s trpkostí. Vdala se, starala se o dvě děti a současně se poměrně složitým způsobem snažila dostat ke své vytoužené profesi učitelky tance a hudby. To se jí nakonec podařilo a výuce dětí se věnovala celý svůj profesní život. Stranou zůstala i po pádu komunismu v roce 1989. „Všichni říkali, jak to bude teď všechno báječné a úplně jinak... a já jsem si to tak přebírala a říkala jsem si, nadšený tedy jste, ale minimálně polovina z vás je tady komunistů. A teď najednou budeme všichni bratři a budeme šťastní? A tak jsem radši zůstala zase stranou dění a zabývala jsem se výchovou dětí, těch mých i těch jiných. A to mě bavilo,“ říká v závěru Jana Černá.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Martina Kovářová)