Kristina Čermáková, roz. Fučíková

* 1935  

  • „Jan Čep k nám chodil na nedělní obědy. Vždycky jsem ho vyhlížela, protože on byl z Haný, tak už jsem připravila skleničku, náprstek slivovice, tím on zahajoval oběd. A potom jsme hráli po obědě, kvůli nám, hráli s náma nějaký to vole, lehni, ty karty, a on byl tak pořád ve svejch oblacích, že skoro vždycky prohrál, protože nedával pozor. Ale to jsou úžasný vzpomínky. Nebo Jana Zahradníčka. To byl jeden strejc Jan a tamto byl druhej strejc Jan, protože to byli důvěrní přátelé mýho tatínka.“

  • „To první setkání samozřejmě byla velikánská radost, ale zároveň my jsme… i sama se pamatuju na ten pocit – jak to byl zvláštní pocit, že najednou já tak dospělá, a ten tatínek, kterýho měl člověk v paměti jako úžasnýho, silnýho, živýho člověka – tak byl úplně jinej. A tak se jako i tvářil… tak to neuměl, prostě! A byly to hrozný chvíle, protože se nesmělo vůbec promluvit hlasitěji, protože ve chvíli, kdy někdo mluvil hlasitě – nebo nějakej zvuk hlasitej – tak on vyskočil a postavil se do pozoru. Jak byli zvyklí, že jo. Bál se jít ven.”

  • „Jenom co člověk takhle ví, jak se v těch kriminálech chovali k těm lidem – že skutečně třeba, já nevím, celou noc museli chodit bosi. Tatínek když přišel k tomu procesu, tak to už byl trochu danej do pořádku. Protože oni je potom před tím procesem začali jednak krmit, jednak vůbec je dávat trochu dohromady. Ale tatínek měl zhroucený klenby u nohou právě od tohoto, taky je strašlivým způsobem mlátili přes ty nohy, to se vědělo. Tady měl zlomená nějaká žebra, tady vpředu, a od toho potom měl velké potíže dýchací. To měl až do konce života. A když tam ten tatínek odcházel, tak mu bylo jednapadesát. Čili si dovedete představit: jednapadesátiletej člověk. Měl hřívu černejch vlasů. No a vůbec, on byl takovej jako energickej, takže z něj sršel život, prostě. U toho procesu, ač byl teda už relativně v pořádku, tak ho nemohli skoro poznat.”

  • „My jsme potom ještě měli tu nejmladší dceru asi za rok, protože já jsem přijela do Prahy z Vídně, a ačkoliv tam byli ti tři kluci, tak se mně zdálo, že mám úplně prázdný ruce. To je jedno z nejhorších období mýho života. A myslím i mého muže, protože to nastalo tak strašlivý vlastně odcizení, že když o tom přemýšlím… když jsem o tom přemýšlela později, tak to byl vlastně úplnej zázrak, že to manželství nekrachlo. Protože my jsme najednou byli jak dva cizinci, ale ještě takoví jako nepřátelští cizinci. Já nevím, jestli to bylo tím, že si člověk dával vinu za tu smrt tý holčičky, jak on, tak já, a že jsme to nějak nemohli překonat. Ale nakonec jsme to překonali a manželství funguje sedmapadesát let.”

  • „Ten bratr maturoval akorát v jednapadesátým roce na akademickým gymnáziu. A protože už to bylo všecko změněný, tak přišel jeden den ze školy a říkal: ‚Mě nechtěj pustit k maturitě z politickejch důvodů.‘ A druhej den se teda tatínek sebral a říkal, že to jde zařídit. Tak odešel a za hodinu nato zazvonili tři pánové v koženejch kabátech, ptali se po tatínkovi. A říkali: ‚No, tak když není doma, my si na něj počkáme, mezitím uděláme prohlídku domovní.‘ My jsme měli třípokojovej byt, z nichž jeden byl... byly to větší pokoje, protože to bylo ve vile. Jeden byl takhle obehnanej těma knihama úplně tak, jak je to tady, tak to bylo na třech stěnách. Ty knihy prohlíželi jednu po druhý celý dopoledne, jestli tam nejsou nějaký... ví bůh co. A ten tatínek třikrát za dopoledne volal, my jsme mu nesměli říct, že oni tam jsou. Já jsem byla doma shodou okolností, že jsem byla nemocná nějak, tak jsem byla doma ze školy.“

  • „My jsme tam vyjížděli, abysme se tam dostali v tý době, tak jsme vyjížděli z Prahy asi v jedenáct hodin v noci vlakem. Jeli jsme celou noc. Dojeli jsme do Mohelnice, tam jsme vystoupili, protože ten vlak jel dál. A tam jsme čekali v takový jenom místnosti na tom nádraží beze všeho asi hodinu, než přijel další vlak. Pak jsme jeli dál a přijeli jsme pod ten Mírov, tam jsme museli zase čekat, až pojede autobus. Ten autobus jel k tý věznici, to byl zvláštní autobus, a přijeli jsme tam asi v půl sedmý ráno a ta věznice otevírala v sedm, v osm. Takže my jsme stáli venku, po týhletý hrozný noci jsme stáli venku. Pak teda udělali to, že tam otevřeli nějakou hospodu, kde si člověk mohl aspoň sednout a dát si čaj. Pak jsme šli na tu návštěvu, to bylo jako vestoje, jako máte poštovní... na poštách ty přepážky, tak tam akorát byla takhle síť, aby bylo slyšet, jinak zasklený a ještě samozřejmě všelijak omezený. Ta návštěva trvala dvacet minut. Nesmělo se vedle stát, vedle tatínka stál StB, nějakej ten dozorce. Nesmělo se mluvit o ničem jiným než o rodinnejch věcech. Takže když se začalo mluvit třeba jenom o škole a on tomu nerozuměl, tak mohl říct: ‚Tak, a konec návštěvy.‘ A i když to všechno dobře dopadlo, tak kvůli dvaceti minutám takovýhleho hovoru jsme tohleto podnikali. Samozřejmě že rádi. Vždycky byl omezený počet lidí na dva jenom.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.12.2018

    (audio)
    délka: 01:34:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 29.04.2019

    (audio)
    délka: 01:49:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 30.05.2019

    (audio)
    délka: 01:58:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za ty zkušenosti jsem svým způsobem vděčná, i když je mi líto, že to rodiče museli prožít

Kristina Čermáková
Kristina Čermáková
zdroj: archiv pamětnice

Kristina Čermáková, rozená Fučíková, se narodila 20. prosince 1935 v Praze. Jejími rodiči byli literární kritik Bedřich Fučík a překladatelka Jitka Fučíková. V roce 1951 jejího otce zatkli a ve vykonstruovaném procesu s tzv. klerofašistickou odnoží Zelené internacionály (tedy s katolickými spisovateli) odsoudili k 15 letům vězení. Byl vězněn na Mírově, v Ruzyni a na Pankráci, v roce 1960 se dočkal propuštění na amnestii. Kristina vzpomíná na návštěvy ve vězení i na těžkou situaci rodiny: maminka nesměla překládat a ze tří dětí se štěstím vystudoval jen nejstarší bratr. Kristina studovat nemohla a celý život pracovala v Národní knihovně. S manželem, literárním historikem Josefem Čermákem, měla pět dětí. Dcera Anna-Marie se narodila se srdeční vadou a po operaci v sedmi letech zemřela.